Izrael a Palestinci: Po měsících intenzivních zákulisních kontaktů mezi vyjednavači Izraele a Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) v Oslu byla formulována Deklarace zásad, která načrtla podobu samosprávného uspořádání pro Palestince na Západním břehu a v Pásmu Gazy. Jejímu podpisu dne 13. září 1993 předcházela výměna dopisů mezi předsedou OOP Jásirem Arafatem a ministerským předsedou Jicchakem Rabinem, v nichž se OOP vzdala terorismu, přislíbila zrušit ve své chartě ty články, které upíraly Izraeli právo na existenci, a zavázala se řešit desetiletí trvající konflikt mírovými prostředky. Izrael naproti tomu uznal OOP jako představitele palestinského lidu.
  

Oblast A – zahrnuje velká města Západního břehu: plná odpovědnost Palestinské rady za vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek a plná odpovědnost v civilních záležitostech. (Pro město Hebron platilo zvláštní uspořádání stanovené v prozatímní dohodě; v lednu 1997 byl podepsán protokol o přeskupení vojsk v Hebronu.)
  

Časový harmonogram pro naplňování dalších fází vojenských přesunů, jak je specifikovala prozatímní dohoda, byl oběma stranami několikrát upraven, zejména v Memorandu z Wye River v říjnu 1998. Po těchto dohodnutých úpravách Izrael dokončil první a druhou fázi v procesu dalšího stahování svých vojsk v březnu 2000. Po těchto krocích bylo více než 18% území Západního břehu označeno jako Oblast A a více než 21% jako Oblast B, přičemž pod palestinskou správou žilo 98% palestinského obyvatelstva na Západním břehu.
  

Jednání mezi stranami o konečném uspořádání, jejichž předmětem bylo určit povahu trvalé dohody mezi izraelskou a palestinskou entitou, byla zahájena podle plánu v květnu 1996. Izraelský pohled na mírový proces zakalily sebevražedné teroristické útoky páchané teroristy Hamásu v Jeruzalémě a v Tel Avivu během roku 1996. Následovala tříletá přestávka a rozhovory o konečném statusu byly obnoveny teprve po uzavření Memoranda z Šarm el-Šejchu  (září 1999). Jednalo se o těchto otázkách: uprchlíci, osady, bezpečnostní otázky, hranice, Jeruzalém a další.
  

Na pozvání amerického prezidenta Billa Clintona se izraelský ministerský předseda Ehud Barak a předseda Palestinské autonomie Jásir Arafat zúčastnili v červenci 2000 summitu v  Camp Davidu, aby obnovili jednání. Summit skončil bez výsledku, protože předseda PA Arafat odmítl přijmout předložený velkorysý návrh. Bylo však vydáno třístranné prohlášení, které definovalo dohodnuté principy pro další jednání.
  

Dne 25. května 2003 Izrael akceptoval tzv. Cestovní mapu doplněnou o poznámky, jež Izrael považuje za zásadní pro její naplnění, a americký závazek tyto záležitosti řešit. Palestinci však dosud nesplnili své povinnosti vyplývající z první fáze Cestovní mapy, především bezpodmínečné ukončení terorismu a zastavení podněcování k nenávisti. Mezi opatřeními, která podnikl proti terorismu Izrael, je stavba protiteroristického plotu.

 

V srpnu 2005 Izrael, ve snaze ukončit patovou situaci v mírovém procesu po pěti letech palestinského terorismu, se stáhl z Pásma Gazy a ze čtyř osad v severním Samaří (Západní břeh). Palestinský terorismus však pokračoval, po zvolení vlády Hamásu zahrnoval také útoky raketami Kásam z Pásma Gazy na severní oblast Negevu a únos izraelského vojáka, což si vynutilo izraelskou vojenskou reakci.
  

Nová izraelská vláda zvolená počátkem roku 2009 podnikla několik koordinovaných pokusů o obnovení mírového procesu. Bohužel Palestinci tyto pokusy soustavně mařili a přidali nový požadavek, aby Izrael splnil několik předběžných podmínek dříve, než jednání vůbec začnou. Teprve v květnu 2010 Palestinci souhlasil s konáním rozhovorů nazvaných „proximity talks“.

Izrael a Sýrie: Rozhovory mezi izraelskou a syrskou delegací vedené na základě madridské dohody byly zahájeny ve Washingtonu a pokračovaly na úrovni velvyslanců se zapojením vysokých amerických úředníků.
  

Dvě kola syrsko-izraelských mírových rozhovorů (prosinec 1995, leden 1996) byla zaměřena na bezpečnost a další klíčové otázky. Rozhovory byly velmi komplexní a podrobné a označily důležité koncepční otázky a oblasti možné konvergence pro další budoucí rozhovory a úvahy. Jednání mezi Izraelem a Sýrií byla obnovena po více než tříleté odmlce v lednu 2000 v americkém Shepherdstownu. Tato jednání, stejně jako setkání mezi prezidentem Clintonem a syrským prezidentem Háfizem Asadem v Ženevě (březen 2000), však nepřinesla průlom a nevedla k obnovení rozhovorů.
  

Sýrie spolu s Íránem podporuje nejnásilnější a nejnebezpečnější teroristické organizace, jako je Hizballáh a různé palestinské teroristické skupiny.

Izrael a Libanon: Dne 23. května 2000 Izrael dokončil stažení všech svých vojenských sil z bezpečnostní zóny v jižním Libanonu, v souladu s rozhodnutím izraelské vlády naplnit Rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 425. Libanon však stále ještě plně nesplnil ani rezoluci RB OSN č. 425, ani Rezoluci RB OSN č. 1559 (která vyzývá k odzbrojení Hizballáhu a rozmístění libanonské armády v jižním Libanonu).
  

Po únosu dvou izraelských vojáků a bombardování měst na severu Izraele Hizballáhem dne 12. července 2006 opět propuklo násilí. Izrael byl donucen k akci, aby vypudil teroristy Hizballáhu z jejich opevněných pozic v jižním Libanonu, kde desítky tisíc těžkých dělostřeleckých raket dodaných Íránem a Sýrií mířily na izraelské civilní obyvatelstvo.
  

V následném konfliktu, který později dostal jméno Druhá libanonská válka, bylo vypáleno více než 4 000 raket na civilní cíle v Izraeli. Zahynulo 44 civilistů a došlo k rozsáhlým škodám na civilní infrastruktuře a majetku. Při vojenských operacích bylo zabito 119 izraelských vojáků. Boje skončily přijetím Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1701 dne 11. srpna 2006, která vyzývá k bezpodmínečnému propuštění unesených vojáků a vyzývá Libanon, aby spolu s novou jednotkou UNIFIL rozmístil své vojáky v jižním Libanonu a zavedl embargo na dovoz zbraní jiným libanonským skupinám, než které jsou ovládány libanonskou vládou.

Multilaterální rozhovory vznikly jako nedílná součást mírového procesu s cílem nalézt řešení hlavních regionálních problémů a současně sloužit jako opatření k budování důvěry, která by napomohla rozvoji normálních vztahů mezi národy Blízkého východu.
  

Po moskevské multilaterální konferenci o Blízkém východě (leden 1992) za účasti 36 zemí a mezinárodních organizací se delegace rozdělily do pěti pracovních skupin zabývajících se konkrétními otázkami společného regionálního zájmu (životní prostředí, kontrola zbraní a regionální bezpečnost, uprchlíci, vodní zdroje a hospodářský rozvoj), které se scházejí na různých místech v regionu.
  

Multilaterální rozhovory koordinuje Řídicí výbor složený ze zástupců hlavních delegací a vedený USA a Ruskem.
  

Od vypuknutí palestinského násilí v září 2000 byla většina aktivit na tomto multilaterálním poli zmrazena.