Kneset odvozuje svůj název a počet svých zástupců (120 poslanců) od tradice Velkého shromáždění (Kneset Hagdola), židovské rady, kterou do Jeruzaléma svolali Ezra a Nechemjáš v 5. století př.o.l.
Každé funkční období Knesetu je obecně známé podle svého pořadí. Proto se Kneset, který byl zvolen v prvních volbách roku 1949 označuje jako první Kneset. Současný Kneset zvolený roku 2009 je osmnáctý Kneset.
Poslanci Knesetu jsou voleni na základě poměrného volebního systému na čtyřleté volební období. To však může být zkráceno v případě, že Kneset odvolá premiéra nebo vládě nevysloví důvěru.
Kneset byl poprvé svolán 14. února 1949, den poté co skončil mandát dosavadního parlamentního sboru Asifat ha-nivcharim, který existoval v mandátní Palestině od roku 1920. V roce 2003 začal Kneset vypracovávat návrhy oficiální ústavy, založené na základních zákonech.
Kneset funguje v rámci plenárního zasedání a prostřednictvím 15 stálých výborů. V plénu se odehrávají všeobecné rozpravy týkající se legislativy předložené vládou nebo některým z poslanců nebo kroků a politiky kabinetu. Rozpravy probíhají v hebrejštině, avšak poslanci mohou hovořit i arabsky, jelikož oba jazyky patří k ofociálním úředním jazykům země. V případě biligvního jednání je k dispozici simultánní tlumočení.
Legislativní proces
Aby se návrh stal zákonnou normou, musí běžný státní návrh projít na půdě Knesetu třemi čteními (soukromé návrhy musí projít čteními čtyřmi). V prvním čtení je návrh předložen plenárnímu zasednání, následuje krátká rozprava o jeho obsahu, po níž je návrh odeslán příslušnému výboru k detailnímu projednání a v případě nutnosti změnám. Když je výbor hotov s prací, návrh se vrací do pléna ke druhému čtení, v rámci kterého mohou členové výboru, kteří mají k návrhu výhrady, promluvit k plénu a seznámit jej s nimi. Po všeobecné debatě, je každý z článku návrhu podroben hlasování a - pokud se nevrací zpět do výboru - okamžitě dochází ke třetímu čtení a hlasování o návrhu jako celku. V případě kladného hlasování je návrh signován předsedajícím poslancem a později uveřejněn v Úředním věstníku (Official Gazette) spolu s podpisy prezidenta, premiéra, předsedy Knesetu a ministra odpovědného za implementaci nového zákona. Nakonec ministr spravedlnosti schválený návrh opatří pečetí a návrh se stává zákonem.