Období cizí nadvlády

Období cizí nadvlády

  •  
    •    


    Po skončení římské nadvlády následovala století, kdy se v regionu u moci střídaly cizí mocnosti: Byzantinci, Arabové, křižáci, Mamlúkové, Osmané a Britové.

  • icon_zoom.png
    5th century mosaic in the floor of the Church of the Multiplication of the Loaves and the Fishes (Israel Antiquities Authority) 5th century mosaic in the floor of the Church of the Multiplication of the Loaves and the Fishes (Israel Antiquities Authority)
    Mozaiková podlaha z 5. století v Kostele rozmnožení chlebů a ryb (Israel Antiquities Authority)
     
    Země izraelská se stala převážně křesťanskou zemí



    Church of the Holy Sepulchre, Jerusalem
    Kostel svatého hrobu, Jeruzalém (I. Sztulman)

    Nadvláda Byzantské říše (313-636)

    Poté, co římský císař Konstantin přijal křesťanství (313) a došlo ke vzniku Byzantské říše, se do konce 4. století ze Země izraelské stala převážně křesťanská země. Došlo k výstavbě kostelů na křesťanských posvátných místech v Jeruzalémě, Betlémě a Galileji a na mnoha místech byly založeny kláštery.

    Židé ztratili relativní autonomii, které se dřívě těšili, bylo jim zakázáno se veřejně shromažďovat a kromě jednoho dne v roce (Tiša Be'av - devátého Avu), kdy se vzpomíná a oplakává zničení Chrámu, jim byl zakázán vstup do Jeruzaléma.

    Vpád Peršanů v roce 614 Židé, kteří byli inspirováni mesiánskými nadějemi na vysvobození, přivítali a podporovali. Za tuto pomoc jim sice byla předána správa nad Jeruzalémem, avšak toto krátké období trvalo pouhé tři roky. Byzantinci poté znovu dobyli město (629) a jeho židovské obyvatele opět vypověděli.

     



    Omezení uplatňovaná vůči ne-Muslimům měla vliv na židovský život

    Dome of the Rock built by the Ummayad Caliph Abd-el-Malik in the 7th century on the Temple Mount (Haram-esh-Sharif) in Jerusalem
    Skalní dóm vybudovaný umajjovský chalífa Abd-el-Malik v 7. století na Chrámové hoře (Haram-eš-Šaríf) v Jeruzalémě (I. Sztulman)


    Arabská nadvláda (636-1099)

    Arabské vítězství čtyři roky po Mohamedově smrti (632) zahájilo období arabské nadvlády, které trvalo další čtyři století. Vládnoucí chalífové sídlili nejprve v Damašku, pak v Bagdádu a Egyptě. Na samém počátku období arabské dominance se Židé navrátili do Jeruzaléma a židovské komunitě byl přiznán status dhimmi (chránění ne-Muslimové), který výměnou za povinnost platit zvláštní daně zaručoval ochranu jejich života, majetku a svobody praktikovat vlastní víru.

    Následně zaváděná omezení namířená proti ne-Muslimům (717) však ovlivnila rozvoj židovského veřejného života, praktikování víry i právní postavení. Zavedení vysokých daní na zemědělskou půdu donutilo mnoho lidí opustit venkovské oblasti a přestěhovat se do měst, kde se jejich životní podmínky prakticky nezlepšily. Stále vzrůstající sociální a hospodářská diskriminace dohnala mnoho dalších k odchodu ze země. Do konce 11. století se židovská komunita v Zemi výrazně zmenšila a ztratila na organizační a náboženské soudržnosti.
    Křižáci přišli z Evropy znovu dobýt Svatou zemi z rukou nevěřících

    Seal of the Crusader King of Jerusalem
    Pečeť křižáckého krále Jeruzaléma (Israel Antiquities Authority)

    Křižáci (1099-1291)

    Po dalších 200 let ovládali toto území křižáci, kteří se po výzvě papeže Urbana II. zformovali, aby z rukou nevěřících zpět dobyli Svatou zem. V červenci 1099, po pět týdnů trvajícím obléhání, rytíři První křížové výpravy a chátra, která je doprovázela, dobyli Jeruzalém a zmasakrovali většinu jeho nekřesťanského obyvatelstva. Židé se zabarikádovali v synagogách a bránili svou čtvrť, ale marně - čekala je buď smrt upálením nebo otroctví.

    Jeruzalémské království (starofrancouzsky Roiaume de Jherusalem, latinsky Regnum Hierosolimitanum) bylo křižáckým státem založeným ve Svaté zemi po první křížové výpravě roku 1099. Celá jeho historie byla ve znamení bojů proti muslimům – svou existenci proti nim uhájilo dvě stě let, než bylo mamlúky v roce 1291 dobyto poslední město: Akkon.
     
    Nové křesťanské království bylo v porovnání se západoevropskými monarchiemi relativně malým a slabým státem, který musel být často ekonomicky a vojensky podporován z Evropy: v době svého vzniku nebylo o mnoho více než volným společenstvím měst dobytých v průběhu první křížové výpravy. Křižáci zpočátku využívali nejednotnosti muslimů k dalším územním ziskům, v průběhu 12. století se ale začaly tvořit protikřesťanské aliance. V důsledku drtivého vítězství sultána Saladina v bitvě u Hattínu byla z Evropy vypravena třetí křížová výprava, které se účastnil také anglický král Richard I. Lví srdce, francouzský král Filip II. August a římsko-německý císař Fridrich I. Barbarossa, ani tito vládci však již nedokázali muslimský postup zvrátit. Území Jeruzalémského království v pozdějších letech sestávalo pouze z úzkého pásu země při středomořském pobřeží, po dobytí Jeruzaléma v roce 1187 se novým hlavním městem stal Akkon. Roku 1291 bylo království definitivně vyvráceno mamlúckým sultánem Kálilem.
     
    V dobách největšího rozmachu zabíralo království území dnešního Izraele, západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Náležela k němu také území dnešního Libanonu na severu, části dnešního Jordánska a Sýrie na východě a část sinajské pouště na jihu. Křižáci se rovněž pokusili rozšířit své državy o území fátimovského Egypta, ale neúspěšně. Palestinští křižáci byli silně vázáni na své nejbližší sousedy, především na Arménské království v Kilíkii a Byzantskou říši, díky nimž se částečně „orientalizovali“.
     


     

    Zanedbaná provincie řízená z Damašku


    Mamlúcká nadvláda (1291-1516)

    Mamlúci (z arabštiny mamlúk, obvykle se překládá jako vlastněný = otrok, singulár: مملوك plurál: مماليك) byli původně vojenští otroci na orientálních dvorech a zároveň elitní islámští bojovníci. Jednalo se o Euroasijce zajaté v bojích nebo zakoupené v dětském věku na trhu s otroky. Po zakoupení byli podrobeni speciálnímu bojovému jezdeckému výcviku, aby se z nich stali tvrdí a nelítostní obránci svých pánů. Jenalo se o maskulinně orientovanou, asketickou a ortodoxně islámskou kastu otroků, která původně bezvýhradně sloužila svým pánům, ale od 9. století byla otroky už jen podle jména. Od té doby už mamlúkové sami nakupovali bílé chlapce, které vychovávali a sami rozhodovali, komu budou sloužit. Po ovládnutí Kavkazu Ruskem bylo stále obtížnější koupit na trhu s otroky další chlapce z této oblasti a tak začali mamlúkové do svých řad verbovat také mladé muže z Albánie a Řecka. Stali se vládnoucí vrstvou v Egyptě (1250–1517) a v Sýrii (1260–1516), v Iráku a v některých částech Indie.

    Z jejich nadvlády se ze Země izraelské stala nevýznamná provincie ovládaná z Damašku. Akko, Jaffa a ostatní přístavy byly z obav z dalších křižáckých výprav zničeny, a tím byly přerušeny obchodní styky s cizinou. Prakticky po celý středověk zůstala všechna města v ruinách, Jeruzalém byl opuštěn a malá židovská komunita přežívala v chudobných podmínkách.

    Období úpadku mamlúcké moci bylo poznamenáno politickými a hospodářskými otřesy, morovými ranami a ničivými zemětřeseními.


     

    Středověká zaostalost postupně ustupuje před prvními náznaky pokroku

    Theodor Herzl
    Theodor Herzl (Central Zionist Archives)

    Osmanská nadvláda (1517-1917)

    Roku 1517 padl Jeruzalém do rukou Osmanské říše a město vkročilo do období rozkvětu. Sultán Sulejman I. vybudoval dodnes dochované jeruzalémské hradby, obnovil tvrz a Davidovu věž. Koncem 16. století však zeslábla moc centrální vlády Osmanské říše a naopak vzrostla moc lokálních vládců a náčelníků usazených i nomádských kmenů. Jednotlivé skupiny mezi sebou často bojovaly, což vedlo k pustnutí celé Palestiny. To se přirozeně odrazilo i v Jeruzalémě, kde se velké části uprostřed města vylidnily.
     
    Na počátku 19. století čítalo obyvatelstvo Jeruzaléma asi 9 000 lidí (zhruba 4 tisíce muslimů, 3 tisíce křesťanů a 2 tisíce Židů). Veškerá populace žila doposud uvnitř hradeb Starého Města, jež tvořily čtyři čtvrti: muslimská, křesťanská, židovská a arménská. I přes mírnou imigraci židů z východní Evropy však město stále stagnovalo.
     
    Změnu přinesl až nový správní systém, který zavedl Ibráhím Álí poté, co s egyptským vojskem roku 1831 dobyl Palestinu. Egypťané dokázali v zemi zajistit bezpečnost, pacifikovat odbojné kmenové klany a podpořit rozvoj zemědělství a obchodu. Jednou z nejdůležitějších událostí se pro Jeruzalém během egyptské vlády stala imigrace asi 1 500 Židů, již přišli ze zemětřesením poničeného Safedu, čímž se Židé stali v Jeruzalémě nejsilnější náboženskou skupinou (5000 židů, 4500 muslimů, 3500 křesťanů, celkem 13 000 obyvatel). Roku 1840 přispěchala na pomoc Osmanské říši Velká Británie s některými dalšími evropskými mocnostmi a vytlačila Egypťany z Palestiny. Osmané sice od Egypťanů převzali moderní správní systém Palestiny, nedokázali již však zajistit v zemi bezpečnost, takže boje kmenových náčelníků se obnovily a země byla opět uvržena na cestu stagnace.
     
    Osmanská říše si byla vědoma, že vládu nad Palestinou jí získaly zpět evropské mocnosti, začala proto zavádět reformy a zaujala také liberálnější přístup k menšinám. Evropské státy si navíc mohly dovolit stále více zasahovat do vnitřních záležitostí říše, zejména díky obnově kapitulací. V samotném Jeruzalémě se to projevilo příchodem evropských konzulů do Jeruzaléma, pod jejichž ochranou si v tomto městě zřídil své sídlo také anglikánský biskup a řecký i latinský patriarcha a misijní organizace vybudovaly nemocnice a školy. V důsledku zlepšení dopravního spojení Palestiny s Evropou a rostoucích represí v Ruském impériu vůči Židům, přicházelo do Palestiny stále více aškenázských Židů, kterým nakonec zajišťoval právní ochranu zejména britský konzulát. Židovské obyvatelstvo se tak začalo diferencovat; sefardští židé totiž byli zpravidla osmanskými občany, a disponovali tudíž značně většími právy než Aškenázové, kteří například jakožto cizinci nemohli nakupovat nemovitosti. Aškenázské židy proto podporovali židé z jejich domovských zemí skrze fondy, nazývaných chaluka.

     
    Sionismus, hnutí za národní osvobození židovského lidu, které svůj název odvozuje od slova "Sión", tradičního synonyma pro Jeruzalém i Zemi izraelskou. Idea sionismu - vykoupení židovského lidu v domovině předků - vychází z nikdy nepřerušeného a pevného pouta k Zemi izraelské, které bylo po staletí nedílnou součástí židovské existence v diaspoře.

    Politický sionismus se objevil jako reakce na perzekuce Židů ve východní Evropě a vzrůstající  rozčarování související s emancipací v Evropě západní, které nejen že neučinilo konec diskriminaci, ale ani nevedlo k začlenění Židů do majoritních společností. K institucionalizaci tohoto myšlenskového směru došlo založením Sionistické organizace (1897) na Prvním sionistickém kongresu, který svolal Theodor Herzl do švýcarské Basileje. Program sionistického hnutí obsahoval jak ideologické, tak praktické elementy a jeho primárním cílem byl návrat Židů do Země izraelské; realizace společenského, kulturního, ekonomického a politického obrození židovského národního života; a dosažení mezinárodně uznaného, právně zabezpečeného domova pro židovský národ v jeho historické domovině, kde by Židé mohli žít svobodně, beze strachu z pronásledování a kde by mohli rozvíjet své životy a identitu.

    Na konci 19. století a na začátku 20. století země zažila dvě zásadní přistěhovalecké vlny z východní Evropy inspirované sionistickou ideologií. Tito průkopníci, odhodlaní obnovit svůj národní domov skrze obdělávání půdy, vzkřísili neúrodná pole, vybudovali nová osídlení a položili základy něčeho, co se mělo později stát kvetoucím zemědělským hospodářstvím.

    Noví přistěhovalci se museli vyrovnat s tvrdými podmínkami: postoje osmanské administrativy byly naladěny nepřátelsky; možnosti komunikace a dopravy byly jen velice elementární a nejisté; bažiny byly semeništěm smrtící malárie; a půda trpěla staletími zanedbávání. Nákup půdy byl omezen a výstavba byla možná jen se zvláštním povolením, které bylo možné získat pouze v Istanbulu. Ačkoliv tyto těžkosti zpomalily rozvoj země, nezastavily jej. Na začátku 1. světové války (1914), dosáhl počet Židů v zemi počtu 85 000 (ve srovnání s 5 000 na počátku 16. století).

    V prosinci 1917 britské jednotky pod velením generála Allenbyho vstoupily do Jeruzaléma  a ukončily 400 let osmanské nadvlády. Židovská legie se třemi prapory čítajícími tisíce židovských dobrovolníků byla nedílnou součástí britské armády.

     
     

    		 V červenci 1922 Společnost národů svěřila Británii Mandát nad Palestinou


    Sir Herbert Samuel, first British High Commissioner for Palestine
    Sir Herbert Samuel, první britský Vysoký komisař pro Palestinu

    Britský mandát (1918-1948)

    Toto nové uskupení vzniklo po první světové válce jako důsledek pádu Osmanské říše. Mezi hlavními cíli britského mandátu bylo napomoci při realizaci Balfourovy deklarace z 2. listopadu 1917, která měla zaručit „zřízení národní domoviny pro židovský národ“.Na konferenci v San Remu (duben 1920) bylo dohodnuto, že se území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, včetně Jeruzaléma stane součástí židovské národní domoviny. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v roce 1922 Společností národů, přijato Kongresem Spojených států amerických a stvrzeno podepsáním mezinárodního Britského memoranda o Palestině (tzv. Bílé knihy) z roku 1925.
     
    Za podpory britské mandátní správy pak došlo k masivnímu židovskému přistěhovalectví a vykupování půdy od Arabů, což mělo za následek zrod moderního arabského nacionalismu v tomto regionu.
      
    Přistěhovalectví

    Třetí alija je židovská imigrační vlna, tzv. alija, z Evropy do britské mandátní Palestiny, která proběhla v letech 1919 až 1923. Symbolem počátku této přistěhovalecké vlny bylo připlutí lodi Roselan do přístavu v Jaffě ze dne 19. prosince 1919, na jejíž palubě přicestovalo 650 nových imigrantů. Během této aliji přišlo do Palestiny přibližně 35 tisíc nových přistěhovalců, kteří přišli především ze zemí východní Evropy (45 % imigrantů přišlo z Ruska, 31 % z Polska, 5 % z Rumunska a 3 % z Litvy). Někdy se o této aliji hovoří jako o pokračování druhé aliji, která byla přerušena první světovou válkou.
      
    Významným prvkem této alije byli mladí průkopníci či pionýři (hebrejsky: חָלוּץ‎, chaluc, pl. chalucim) z hnutí he-Chaluc, kteří do země přicházeli v letech 1919 až 1921 (poté jejich počet začal klesat). Jejich význam byl stejně velký jako u průkopníků druhé aliji. Jejich ideologie přispěla velkým dílem k budování státu. Došlo k založení Histadrutu a vznikly zastupující instituce jišuvu (Židovská národní rada a národní shromáždění) a podzemní židovská vojenská organizace Hagana. Dále byly budovány první mošavy, infrastruktura (silnice), města, zemědělské osady, továrny, vysoušely se bažiny (například v Jizre'elském údolí, Chulském údolí, atp).
      
    Mezi příčiny nové imigrační vlny patří jak přijetí Balfourovy deklarace, tak samotné ustanovení britského mandátu nad Palestinou. Po první světové válce navíc došlo v Evropě ke vzniku nových států a růstu nacionálních tendencí. Významnou událostí, jež postihla východní Evropu, byla taktéž bolševická Říjnová revoluce a následná ruská občanská válka. Oboje vedlo k celé řadě pogromů. Ty však probíhaly i v poválečném Polsku (např. pogrom ve Lvově) či po porážce Maďarské republiky rad (v jejím čele stál Žid Béla Kun). Odhaduje se, že v průběhu ruské revoluce a občanské války bylo zabito na 100 tisíc Židů a 500 tisíc jich zůstalo bez domova. Značný význam mělo i zavedení přísných kvót pro příjem přistěhovalců ze strany Spojených států. Ty byly přitom zaměřeny primárně proti východní Evropě. Dodatečně motivujícím faktorem byla ekonomická krize, a to v tom smyslu, že skýtala možnost započetí nového života v Palestině.

    Správa

    Britské mandátní úřady garantovaly židovské i arabské společnosti právo spravovat své vlastní záležitosti. Židé tohoto práva využili a v roce 1920 založili Židovskou národní radu (Va'ad Leumi), jejímž prvním předsedou se stal rabín Abraham Isaac Kook. V roce 1922 byla v souladu s mandátními ustanoveními založena Židovská agentura (Jewish Agency), která před vznikem státu Izrael fungovala jako neoficiální vláda pro židovské obyvatelstvo v tehdejší Britské mandátní Palestině (stejně jako Židovská národní rada fungovala coby neoficiální židovský parlament). Poté, co Izrael dosáhl roku 1948 nezávislosti, se aktivity Židovské agentury posunuly směrem k podpoře židovského přistěhovalectví.

    O vzniku Židovské agentury se debatovalo už na 13. sionistickém kongresu v Karlových Varech v srpnu 1923. V roce 1927 pak Chaim Weizmann podepsal dohodu se zástupcem amerických židů Louisem Marshallem ohledně vzniku takové agentury. Vznik rozšířené a posílené Agentury, organizované podle záměrů Chaima Weizmanna, byl přijat i zahraničními židovskými a nesionistickými předáky, ale pod podmínkou, že nejprve bude zorganizována komise, která posoudí ekonomickou životaschopnost usidlování v Palestině. Židovská agentura byla definitivně ustavena až rozhodnutím 16. sionistického kongresu 11. srpna 1929, který se konal v Curychu. Mělo se tak v rámci britského mandátu nad Palestinou pokročit směrem k budování samosprávných institucí pro židovskou komunitu. Židovská agentura byla britskou správou uznána za představitele zdejších Židů. Reprezentovala zároveň tuto komunitu před Společností národů. Agentura měla na starosti přidělování imigračních certifikátů vydávaných britskými úřady, usazování imigrantů a územní plánování, ekonomické plánování, budování školských a kulturních institucí nebo zdravotnických zařízení. Hlavním rysem nově ustavené Agentury ale byl fakt, že se na ní měli podílet i nesionističtí židé z celého světa. Debaty o jejím založení se v Curychu například účastnil Albert Einstein nebo Léon Blum.



    Evaporation pools of the Sodom Potash Factory
    Vypařovací nádrže sodom ské továrny na potaš(GPO/Z.Kluger)

    Hospodářský rozvoj

    Během tří desetiletí trvání Mandátu došlo k rozvoji zemědělství; zakládání továren; výstavbě nových komunikací po celé zemi; tok řeky Jordán byl "zkrocen" a využit k výrobě elektrické energie; a začal se využívat i minerální potenciál Mrtvého moře.

    Odborový svaz Histadrut (Všeobecná federace práce) byl založen v prosinci 1920 v Haifě jako židovský odborový svaz, jehož cílem bylo „zajištění práce, družstevního zásobování, učňovského školení a vzdělávání.“ V době svého založení v roce 1920 měl Histadrut přibližně 4400 členů a o dva roky později 8394 členů, což však byla pouhá polovina židovské dělnické třídy v Palestině. K roku 1927 se však jednalo již o 25 tisíc členů, což bylo 75 % všech židovských pracujících v Palestině.


    Kultura

    Hebrejština byla vedle angličtiny a arabštiny uznána za úřední jazyk země a byla používána nejen na dokumentech, mincích a známkách, ale i v rámci rozhlasového vysílání. Rozkvět zasáhl i publikační odvětví, divadla různých žánrů otevřela své brány nadšeným divákům a začaly se objevovat i první původní hebrejské hry.






    A member of an underground defense organization hiding rifles, 1947
    Člen odbojové organizace schovává pušky, 1947 (GPO/H.Pinn)

    Arabská opozice a britské restrikce

    Židovské národní obrození a snahy obnovit přítomnost v zemi se setkaly se silnou opozicí ze strany arabských nacionalistů. Jejich odpor se vystupňoval v období intenzívního násilí (1920, 1921, 1929, 1936-39), kdy byly proti židovskému obyvatelstvu namířeny nevyprovokované útoky (mj. hebronský masakr z roku 1929), docházelo k narušování židovské dopravy a pálení polí a lesů. Pokusy o dosažení dialogu s Araby byly neúspěšné a polarizovaly konfrontaci mezi sionismem a arabským nacionalismem v potenciálně výbušnou situaci.

    Britové si byli vědomi protichůdných cílů obou národních hnutí, a proto doporučili (1937) rozdělení země na dva státy, židovský a arabský, které by byly spojeny hospodářskou unií. Židovské vedení tuto myšlenku přijalo a zmocnilo Židovskou agenturu k jednání s britskou vládou ve snaze přeformulovat nekteré části návrhu. Arabové se však postavili nekompromisně proti jakémukolliv plánu na rozdělení.

    Pokračující rozsáhlé protižidovské arabské nepokoje vedly Británii (květen 1939) ke zveřejnění Bílé knihy, která uvalila drastická omezení na židovské přistěhovalectví do země, a to i navzdory důsledkům, které tento krok měl pro evropské Židovstvo hledající azyl před nacistickou perzekucí.

    Po začátku 2. světové války David Ben-Gurion, pozdější izraelský první ministerský předseda, prohlásil: Ve válce budeme bojovat, jako by neexistovala žádná Bílá kniha, a proti Bílé knize budeme bojovat, jako by nebyla žádná válka.

    Během období trvání britského mandátu operovala tři židovská odbojová hnutí. Největší z nich byla Haganah, založená v roce 1920, aby chránila židovské zemědělské osady. V roce 1921 se konal první kurz pro velitele Hagany pořádaný v Tel Avivu a v Kfar Gil'adi. V období mezi lety 1920-1929 Hagana postrádala silné centrální vedení. „Jednotky“ Hagany byly velmi početně omezené a slabě vyzbrojené. Skládaly se převážně z židovských farmářů, kteří začali bránit své farmy a kibucy. Role Hagany se dramaticky změnila po arabských nepokojích v roce 1929, zejména po masakru ve městě Hebron, jenž byl jejich součástí a který vedl k etnickým čistkám a k vystěhování všech Židů z Hebronu. Stala se pak rozsáhlou organizací zahrnující téměř veškerou mládež a dospělé z židovských osad, stejně jako tisíce obyvatel měst. Také získala cizí zbraně a začala rozvíjet dílny na výrobu ručních granátů a jednoduchého vojenského vybavení. Z netrénovaných milicí se tak stala zárodečná armáda.
     
    V roce 1936 bylo v řadách Hagany na 10 000 mobilizovaných mužů a téměř 40 000 rezervistů. Během let 1936-1939, kdy propuklo arabské povstání v Palestině, se Hagana aktivně zapojila do ochrany britských zájmů a potlačení arabské revolty.
     
    Přestože britské úřady oficiálně Haganu neuznávaly, britské tajné služby s Haganou spolupracovaly. V rámci spolupráce s Brity tak vznikla Židovská osadnická policie (Jewish Settlement Police), Židovská pomocná policie (Jewish Auxiliary Police) a Speciální noční oddíly (Special Night Squads). Zkušenosti z bitev získané během velkého povstání byly velice užitečné v roce 1948 v arabsko-izraelské válce (válka o nezávislost).
     
    V roce 1931 se z Hagany odklonilo nejpravicovější křídlo a utvořilo Irgun Tsva'i-Leumi (Národní vojenskou organizaci), lépe známou jako Irgun (nebo jako její hebrejskou zkratku, vyslovovanou jako „ha-Ecel“). Toto křídlo bylo nespokojeno s politikou zdrženlivosti v okamžiku, kdy byli konfrontováni s britským i arabským tlakem. Irgun se rozštěpil v roce 1940 a jeho odnož začala být známá jako Lechi (hebrejská zkratka - Lochamej cherut Jisra'el - známou jako Svobodní bojovníci Izraele - a také díky Britům známou jako „Sternův gang“, pojmenovaný po jejich vůdci Avrahamu Sternovi).
     
    Všechny tři organizace zanikly spolu se vznikem Izraelských obranných sil v červnu 1948.

     

     



    Nacisté zavraždili šest milionů Židů, z toho 1,5 milionu dětí

    The Yellow Patch which the Nazis forced Jews to wear
    Žlutá hvězda, kterou nacisté nařídili Židům nosit

    Jewish recruits in a British army camp
    Židovští rekruté v britském vojenském táboře (GPO/Z.Kluger)

    Holocaust

    Během 2. světové války (1939-45) nacistický režim cíleně prováděl systematický plán s cílem vyhladit židovské obyvatelstvo Evropy, v rámci něhož bylo zavražděno 6 milionů Židů, z toho 1,5 milionu dětí. S postupem nacistické armády bylo stále více Židů krutě pronásledováno, podrobeno mučení a ponižování a nahnáno do ghett, kde jakýkoliv pokus o ozbrojený odpor vedl k ještě tvrdším odvetám. Z ghett byli převezeni do táborů, kde jen zlomek dostal mizivou šanci v podobě tvrdých prací, většina však byla buď zastřelena při masových popravách nebo poslána do plynových komor.

    Jen malé hrstce se podařilo uprchnout. Některým se podařilo odejít do zahraničí, někteří se přidali k partyzánům a některé ukryli jejich nežidovští sousedé, kteří tímto krokem riskovali vlastní život. Pouze třetina (včetně těch, kdo opustili Evropu před začátkem války) tak přežila z původní bezmála devítimilionové židovské populace, která před válkou představovala největší a nejdynamičtější židovskou komunitu na světě.

    Po válce vedl neutuchající arabský odpor Brity k posílení restrikcí týkajících se počtu Židů, kterým bylo povoleno přistěhovat se a usadit se v zemi. Židovské obyvatelstvo reagovalo založením široké sítě aktivit zaměřených na podporu "nelegálního přistěhovalectví" těch, co přežili Holocaust. V mezidobí mezi rokem 1945 a 1948 bylo tímto často nebezpečným způsobem do země navzdory britské blokádě a hraničním kontrolám propašováno na 85 000 Židů. Ti, kterým se přechod hranice nepodařil, byly internováni v detenčních táborech na Kypru nebo navráceni do Evropy.

    Židovští dobrovolníci během 2. světové války: Více jak 26 000 mužů a žen z židovských obyvatel mandátu dobrovolně vstoupilo do britských jednotek, aby se v armádě, letectvu a námořnictvu připojili do boje proti nacistickému Německu a jeho spojencům Osy. V září 1944 byla po dlouhém úsilí Židovské agentury a zahraničního sionistického hnutí zformována Židovská brigáda jako nezávislá jednotka britské armády se svou vlastní vlajkou a znakem. Tvořilo ji na 5 000 mužů a zúčastnila se bojů v Egyptě, severní Itálii a severozápadní Evropě.

    Židovská brigáda i její předchůdce, Palestinský regiment byly vytvořeny převážně ze Židů z Blízkého východu. V brigádě ale sloužili i nežidovští vojáci. Mnozí z nich byli uprchlíci ze zemí Evropy okupovaných silami Osy nebo s nimi sympatizujícími. Kontingenty dobrovolníků poskytly i země Commonwealthu a některé další západní demokracie.

    Po spojeneckém vítězství v Evropě (1945) se mnoho z členů Židovské brigády zapojilo do úsilí dostat přeživší Holocaustu do Země izraelské v rámci tzv. "ilegálního přistěhovalectví".



    Dne 29. listopadu 1947 Valné shromáždění OSN hlasovalo ve prospěch rozdělení země na dva státy

    Spontaneous celebration in Tel Aviv, 29 November 1947
    Spontánní oslavy v Tel Avivu, 29. listopadu 1947 (GPO/H.Pinn)
    Map of Partition Plan 1947 (U.N. Resolution 181)
    Plán rozdělení z roku  1947 (Rezoluce OSN 181)

    Na cestě k nezávislosti

    Neschopnost sladit protichůdné požadavky židovské a arabské společnosti vedla britskou vládu k požadavku, aby byla "Palestinská otázka" zařazena na program jednání Valného shromáždění Organizace spojených národů (duben 1947). Výsledkem tohoto požadavku bylo ustavení zvláštního výboru, který měl navrhnout řešení budoucího uspořádání země. Dne 29. listopadu 1947 Valné shromáždění hlasovalo ve prospěch doporučení tohoto výboru, které požadovalo rozdělení území na dva státy, židovský a arabský. Židovská komunita plán přijala; arabská odmítla.

    Poslechněte si záznam z hlasování na půdě OSN

    Po hlasování na půdě OSN místní arabské militantní skupiny s pomocí dobrovolníků z arabských zemí zahájili ozbrojený útok proti židovskému obyvatelstvu s cílem zmařit plán na rozdělení a založení židovského státu. Po celé řadě neúspěchů se židovským obranným organizacím podařilo porazit většinu útočících sil a obsadit vělkou část území, které mělo podle plánu připadnout židovskému státu.

    Dne 14. května 1948 se uzavřely dějiny britského Mandátu pro Palestinu: V tuto dobu čítalo židovské obyvatelstvo kolem 650 000 osob a představovalo organizovanou společnost s dobře etablovanými politickými, sociálními a hospodářskými institucemi - ve své podstatě národ a stát v každém slova smyslu.

    ​​​
     
  •