Židé

Židé

  •  
    •    

    Sionistické hnutí založené koncem 19. století uvedlo myšlenku „návratu vyhnanců“ v život a Stát Izrael ji vtělil do zákona, který umožňuje každému Židovi, který se chce v zemi usadit, získat občanství.

  • icon_zoom.png
    People of Israel People of Israel
    Tel Aviv: Sešlost na pláži (Foto: Ministry of Tourism)
     

    Dlouhá cesta domů
     
    Po vyhnání většiny židovského obyvatelstva z Izraelské země před asi 2000 lety byli Židé rozptýleni do různých zemí, většinou v Evropě, severní Africe a na Blízkém východě. V průběhu staletí vytvořili mnoho velkých židovských komunit v zemích blízkých i vzdálených. V nich zažívali období růstu a prosperity, ale mnohokrát byli také vystaveni těžké diskriminaci, brutálním pogromům a úplnému nebo částečnému vyhnání ze země. Každá vlna pronásledování a násilí posilovala jejich víru, že jednou dojde k „opětovnému shromáždění vyhnanců“, a vedla jednotlivce i skupiny k návratu do jejich dávné vlasti.
      
    Sionistické hnutí založené koncem 19. století uvedlo myšlenku „návratu vyhnanců“ v život a Stát Izrael ji vtělil do zákona, který umožňuje každému Židovi, který se chce v zemi usadit, získat občanství.
      
    V letech 1989 až 2009 se do Izraele přistěhovalo 1 274 574 osob, jak ukazuje následující tabulka:
      

    Rok

    Bývalý SSSR

    Latinská Amerika

    USA a Kanada

    Velká Británie

    Francie

    Etiopie

    Ostatní

    Celkem

    1989

    12,780

    2,526

    1,773

    462

    998

    1,368

    4,343

    24,250

    1990

    184,177

    2,678

    1,903

    495

    1,000

    4,174

    5,065

    199,492

    1991

    147,282

    1,157

    2,076

    505

    1,037

    20,069

    4,028

    176,154

    1992

    64,680

    723

    2,548

    460

    1,311

    3,539

    3,804

    77,065

    1993

    66,019

    770

    2,820

    658

    1,550

    854

    4,955

    77,626

    1994

    67,599

    978

    3,160

    700

    1755

    1,200

    5,170

    80,562

    1995

    64,608

    1,604

    3,204

    721

    1,865

    1,316

    4,160

    77,478

    1996

    58,733

    2,104

    2,983

    566

    2,252

    1,411

    3,973

    72,022

    1997

    54,520

    2,037

    2,878

    552

    2,355

    1,717

    3,754

    67,813

    1998

    46,085

    1,455

    2,328

    467

    2,036

    3,108

    2,860

    58,339

    1999

    67,024

    1,828

    2,183

    480

    1,633

    2,305

    2,930

    78,383

    2000

    51,040

    1,942

    1,837

    403

    1,437

    2,249

    2,831

    61,739

    2001

    33,911

    2,218

    1,757

    360

    1,158

    3,299

    2,161

    44,864

    2002

    18,976

    7,342

    2,2025

    324

    2,458

    2,692

    1,695

    35,512

    2003

    12,728

    2,570

    2,414

    399

    2,090

    3,063

    1,801

    25,065

    2004

    10,519

    1,272

    2,763

    422

    2,413

    3,806

    1,831

    23,026

    2005

    9,693

    1,731

    3,029

    534

    3,000

    3,618

    1,777

    23,382

    2006

    7,665

    1,362

    3,238

    697

    2,878

    3,618

    1,972

    21,430

    2007

    6,767

    1,526

    3,154

    670

    2,767

    3,619

    1,872

    20,375

    2008

    5,838

    965

    3,300

    646

    1,918

    1,598

    2,022

    16,287

    2009

    5,415

    881

    3,260

    684

    1,594

    239

    1,637

    13,710

    Total

    996,059

    39,669

    54,633

    11,205

    39,505

    68,862

    64,641

    1,274,574

    Zdroj: Výzkumné a informační středisko Knessetu (únor 2011)


    Tel Aviv: An event on the beach
    Tel Aviv: sešlost na pláži (Foto: Ministry of Tourism)

    Formování nové společnosti

      

    Politický, ekonomický a kulturní základ současné židovské společnosti v Izraeli se zformoval z velké části v období britské vlády (1917-48). Židovská komunita v Izraelské zemi, ideologicky motivovaná myšlenkami sionismu, rozvíjela společenské a politické instituce, které vykonávaly moc bez suverenity a mobilizovaly všechny vrstvy společnosti ke sjednocování a růstu. Jejich politickou páteří byla dobrovolnická práce a sociálním pojivem rovnostářství. 

      
    Získání politické nezávislosti a následná masová imigrace, která vedla ke zdvojnásobení židovské populace v Izraeli ze 650 000 na cca 1,3 milionu osob za první čtyři roky existence státu (1948-52), změnila strukturu a složení izraelské společnosti. Výsledkem bylo rozvrstvení společnosti do dvou hlavních složek: většinu tvořila již usazená sefardská komunita, staří aškenázští usedlíci a přeživší holocaust; významnou menšinou byli noví židovští přistěhovalci z islámských zemí severní Afriky a Blízkého východu.

      
    Zatímco většina předválečných obyvatel měla silné ideologické přesvědčení, průkopnického ducha a hlásila se k demokratickému způsobu života, mnozí Židé, kteří žili po staletí v arabských zemích, vyznávali patriarchální společenský model a bylo pro ně obtížné integrovat se do izraelské společnosti a rychle se rozvíjející ekonomiky.

      
    Na konci 50. let obě tyto skupiny koexistovaly vedle sebe prakticky bez sociální a kulturní interakce. Židé původem ze severní Afriky a Blízkého východu přitom dávali najevo svou frustraci a odcizení v protivládních protestech, které v 60. a 70. letech vyústily ve volání po větším politickém zastoupení, povinném přidělování zdrojů a afirmativních akcích, které by pomohly překlenout propast mezi nimi a izraelským hlavním proudem. Kromě tohoto napětí vyvolaného růzností skupin obyvatelstva musela v těchto letech izraelská společnost také zápasit o hospodářskou samostatnost a bránit se nepřátelským útokům Arabů z druhé strany hranic. Nakonec se však ukázalo, že společný jmenovatel v podobě náboženství, historické paměti a národní soudržnosti v židovské společnosti je dost silný na to, aby tyto problémy překonal.
     



    Ethiopian immigrants arriving on "Operation Solomon" from Addis Ababa
    Etiopští přistěhovalci přijíždějí z Addis Abeby v rámci "Operace Šalamoun" (Foto: GPO / Ts. Israeli)

    Shromažďování pokračuje


    Izrael po celá léta stále přijímá nové přistěhovalce. Přicházejí ve větších i menších počtech, ze svobodných zemí Západu stejně jako z tísňových oblastí. Poslední masová imigrační vlna byla tvořena příslušníky velké židovské komunity ze zemí bývalého Sovětského svazu, kteří po léta bojovali za své právo vycestovat do Izraele. V 70. letech se to podařilo asi 100 000 z nich a po roce 1989 se jich v zemi usadilo více než milion. Mezi nimi bylo mnoho vysoce vzdělaných odborníků, známých vědců a slavných umělců a hudebníků. Jejich odborné znalosti a talenty významně přispívají k hospodářskému, vědeckému, akademickému a kulturnímu životu Izraele.

      
    V 80. a 90. letech se uskutečnily dva velké letecké mosty, které do Izraele dopravily starobylou židovskou komunitu z Etiopie, o které se obecně soudí, že tam žila od časů krále Šalomouna. Je pravda, že těmto 50 000 imigrantům z africké zemědělské komunity bude přizpůsobení průmyslové západní společnosti nějakou dobu trvat; dychtivost, s jakou se adaptuje jejich mládež, absorpci této dlouho izolované židovské komunity jistě urychlí.
     



    Jerusalem: Hassidic Jews in an ultra-Orthodox neighborhood
    Jeruzalém: Chasidský Žid v ultraortodoxní čtvrti (Foto: Ministry of Tourism)
    Photo I. Sztulman, Courtesy of The U. Nahon Museum of Jewish Art
    Foto I. Sztulman, se svolením The U. Nahon Museum of Jewish Art

    Náboženská pestrost


    Židé jsou od biblických dob národem s monoteistickou vírou. Judaismus v sobě zahrnuje jak náboženskou, tak národnostní složku. Do 18. století žila většina Židů ve východní Evropě, kde byli uzavřeni v ghettech a měli minimální kontakt s okolní společností. Své záležitosti si spravovali sami v souladu s židovským zákonem (halacha), který se vyvinul a byl kodifikován náboženskými učenci v průběhu mnoha staletí.

      
    Duch emancipace a nacionalismu, který zasáhl Evropu v 19. století, vedl k liberálnějšímu přístupu ke vzdělání, kultuře, filosofii a teologii. Dal vzniknout také několika židovským hnutím, z nichž některá se vyvíjela v souladu s liberálními náboženskými principy, zatímco jiná byla založena na nacionálních a politických ideologiích. V důsledku toho se mnoho Židů, nakonec většina, odklonilo od ortodoxie a s ní spojeného způsobu života. Někteří se pak snažili úplně se integrovat do většinové společnosti.

      
    Židovská společnost v Izraeli je dnes tvořena praktikujícími a nepraktikujícími Židy, kteří zahrnují celé spektrum od ultraortodoxních až po ty, kteří se považují za sekulární. Dělicí čáry mezi nimi však nejsou jasně definované. Je-li ortodoxie definována mírou dodržování židovských náboženských zákonů a praktik, pak 20 procent izraelských Židů se snaží dodržovat všechny náboženské předpisy, 60 procent dodržuje určitou kombinaci těchto zákonů podle osobní volby a etnických tradic a 20 procent je v zásadě nepraktikujících. Ale protože Izrael byl pojat jako židovský stát, šabat (sobota) a všechny židovské svátky byly ustanoveny jako státní svátky a slaví je celá židovská populace. Související náboženské předpisy dodržují ve větší či menší míře všichni.

      
    Jinými indikátory naznačujícími míru náboženského založení mohou být např. procento rodičů, kteří se rozhodnou dát svým dětem nábožensky orientované vzdělání, nebo procento voličů hlasujících v celostátních volbách pro náboženské strany. Význam takových statistik je však nejistý, protože i nepraktikující rodiče mohou zapsat své děti do náboženských škol a mnoho ortodoxních občanů volí nenáboženské politické strany.

      
    V zásadě lze většinu obyvatelstva charakterizovat jako sekulární Židy, kteří žijí moderním životním stylem a mají různou míru úcty k náboženským předpisům, jež v různé míře praktikují. V rámci této většiny mnozí uznávají modifikovanou náboženskou tradici a jiní se hlásí k liberálním náboženským proudům. 

      
    V rámci praktikující menšiny jak sefardského, tak aškenázského ritu je mnoho takových, kteří dodržují náboženský způsob života upravený židovským náboženským zákonem a současně se účastní života společnosti. Moderní židovský stát považují za první krok k příchodu Mesiáše a vykoupení židovského lidu v Izraelské zemi.

      
    Naproti tomu někteří ultraortodoxní Židé věří, že židovská suverenita v zemi může být obnovena teprve po příchodu Mesiáše. Přísně dodržují židovský náboženský zákon, bydlí v oddělených čtvrtích, mají vlastní školy, oblékají se do tradičních oděvů, udržují oddělené role mužů a žen a jsou vázáni úzce vymezeným životním stylem.


    Dynamika interních židovských vztahů


    Protože náboženství není jasně odděleno od státu, hlavní interní otázkou ve společnosti je, do jaké míry by měl Izrael projevovat židovskou náboženskou identitu. Na jedné straně se ortodoxní establishment snaží rozšířit náboženskou legislativu nad rámec otázek osobního charakteru, nad nimiž má výlučnou jurisdikci, což na straně druhé považuje nepraktikující sektor za náboženské donucování a porušování demokratické povahy státu. Jedna z trvale sporných otázek se týká toho, podle jakých kritérií může být člověk definován jako Žid. Ortodoxní sektor požaduje, aby za Žida byl uznán pouze ten, kdo se narodil z židovské matky nebo konvertoval podle přísných pravidel židovského zákona. Sekulární Židé obecně podporují definici založenou na občanském kritériu identifikace dotyčného s judaismem.
      
    Tyto konflikty zájmů vedly k hledání právních cest, které by definovaly demarkační linii mezi náboženstvím a státem. Dokud nebude nalezeno celkové řešení, dodržuje se nepsaná dohoda dosažená v předvečer vyhlášení nezávislosti Izraele, známá jako status quo. Podle ní se nemají v otázkách náboženství provádět žádné zásadní změny.


    Kibbutz: young workers in the date groves
    Kibuc: mladíci pracují v datlovém háji (Foto: Ministry of Tourism)
    Kibbutz: cowshed and young milkers
    Kibuc: kravín a dojiči mléka

    Společenství kibuců


    Kibucy jsou jedinečným projevem společenské a hospodářské praxe založené na rovnostářských a komunálních principech. Vyrostly v průkopnické společnosti existující v izraelské zemi na počátku 20. století a rozvinuly se v trvalý venkovský způsob života. V průběhu let tak vznikla prosperující hospodářství, nejprve převážně zemědělská, později doplněná průmyslem a podniky služeb. Členové kibuců se vyznamenali svým příspěvkem k založení a budování státu.

      
    V období před vznikem izraelského státu a v prvních letech jeho existence vykonávaly kibucy ústřední funkce v osidlování, přijímání přistěhovalců i v obraně, ale když tyto funkce přešly na stát, kontakt mezi kibucy a společenským hlavním proudem oslaboval. Jejich ústřední role předvoje sociálního a institučního rozvoje se zmenšila a od 70. let klesala i jejich politická síla, která se v prvních letech projevovala naopak nadproporčním zastoupením. Nicméně podíl kibuců na národním produktu je stále výrazně vyšší, než by odpovídalo jejich podílu na počtu obyvatel.

      
    V posledních desetiletích jsou kibucy introspektivnější, zdůrazňují osobní výkon a hospodářský růst. V mnoha kibucech již neplatí tak přísně původní pracovní etika soběstačnosti a oslabilo se tabu najímání pracovníků, takže v kibucech jsou zaměstnávány větší počty placených pracovníků, kteří nejsou členy kibucu. Současně stále více členů kibuců pracuje venku a jejich plat přispívá k rozpočtu kibucu.

      
    Dnešní kibuc je dílem tří generací. Zakladatelé, motivováni silným přesvědčením a jasnou ideologií, vytvořili společnost s jedinečným způsobem života. Jejich děti, které se narodily do existující sociální struktury, pilně pracovaly, aby upevnily hospodářské, sociální a administrativní základy své komunity. Současná generace, která již vyrostla v dobře založené společnosti, se potýká s výzvami soudobého života. Velké diskuse se dnes zaměřují na budoucí povahu vztahu mezi jednotlivcem a komunitou kibucu a na jejich vzájemnou odpovědnost. Diskutuje se také o dopadu posledního vývoje technologií a komunikací na společnost kibucu.

      
    Někteří mají obavy, že ve snaze přizpůsobit se měnícím se okolnostem se kibuc nebezpečně vzdaluje od svých původních zásad a hodnot; jiní věří, že klíčem k přežití je právě tato schopnost kompromisu a přizpůsobení se.

     
  •