Posvátné židovské texty

Posvátné židovské texty

  •    

    Tyto starověké dokumenty ztělesňují nejen náboženská přikázání židovské víry, ale zároveň historické, kulturní a společenské dědictví židovského národa.
  • Babylonský Talmud
     

    Důležitost posvátných židovských textů výrazně přesahuje jejich náboženský význam. Tyto staré dokumenty představují nejen náboženské předpisy judaismu, ale také historické, kulturní a společenské dědictví židovského národa. V Izraeli, kde najdeme celé spektrum postojů vůči tradici od ultraortodoxních po sekulární, mají posvátné texty celou řadu významů – počínaje duchovním, morálním a praktickým vodítkem pro každodenní život až po historické a kulturní bohatství, které je předmětem kritického zkoumání a studia. 

      
    Příběhy, ideje a filosofie posvátných textů, které zahrnují tisíciletí židovského studia a myšlení, jsou přítomné ve velké části moderní izraelské kultury, která čerpá z dědictví minulosti, stejně jako se vyjadřuje k otázkám a tématům současnosti. 

     
    Tóra
     
    The TorahZákladem všech židovských posvátných textů je Tóra. V nejužším smyslu slova je Tóra Pentateuch, pět knih Mojžíšových, které vyprávějí příběh stvoření světa, Boží smlouvy s Abrahamem a jeho potomky, exodu z Egypta, zjevení na hoře Sinaj (kde Bůh vyhlásil Desatero), putování Izraelitů pouští a rekapitulaci těchto zkušeností těsně před vstupem do Zaslíbené země.
      
    Základním poselstvím Tóry je absolutní jednota Boha, Jím stvořeného světa a Jeho zájmu o něj, a Jeho věčná smlouva s lidem Izraele. Pentateuch jednak ztělesňuje dědictví židovského národa – vypráví jeho historii, stanovuje jeho základní předpisy a předpovídá jeho osud – jednak nese univerzální poselství monoteismu a sociálního jednání, které mělo obrovský vliv na západní civilizaci. Tóra je proto také počátkem některých nežidovských tradic, včetně uznání šabatu jako dne odpočinku.
      
    Tóra rovněž znamená „učení“. Samotný Pentateuch užívá slovo tóra ve smyslu konkrétního souboru ustanovení; v tomto smyslu znamená tóra „zákon“ a často je takto překládána obecně.
      
     Židovská tradice připisovala po staletí Tóře božské autorství, ovšem dnes mnozí učenci a moderní židovští myslitelé zastávají názor, že Tóra byla postupně sepsána různými autory v průběhu dlouhé doby, takže nejen židovské dějiny utvářela, ale je také jejich produktem.
     
     
    Bible
     
    Židovská Bible je v hebrejštině známá jako Tanach, což je akronym vyjadřující tři skupiny knih, z nichž se Bible skládá: Pentateuch (Tóra), Proroci (Nevi'im) a Spisy (Ktuvim). Dvě posledně jmenované části obsahují 19 spisů, většinou v hebrejštině, přičemž některé knihy Ktuvim obsahují také velké úseky v aramejštině. Byly sepsány v průběhu staletí – počínaje dobou těsně před dobytím Izraelské země Izraelity (13. století př. n. l.) až do doby krátce po návratu z babylonského exilu do Judska a Jeruzaléma (6. století př. n. l.).
     
    Prorocké knihy obsahují historické pasáže zahrnující období od usazení židovského národa v Izraelské zemi až do jejich babylonského exilu, a dále morální a náboženské výzvy a napomenutí proroků (mezi nimi Jeremiáše, Izaiáše a Ezechiele). Spisy, známé také jako hagiographa, jsou směsí liturgické a sekulární poezie, mudrosloví a historických spisů.
      
    Tanach je židovský kánon, který doznal své definitivní podoby v době mezi babylonským zajetím a prvním stoletím našeho letopočtu. Mudrci, kteří se podíleli na finalizaci tohoto kánonu, některé texty vyřadili: jsou to apokryfy a pseudoepigrafy, které nepovažovali za inspirované Bohem. Židovský kánon se liší od křesťanského tím, že neobsahuje Nový zákon, a též mírně odlišným pořadím prorockých knih. Diakritická znaménka (vokalizace, výslovnost a kantilace) byly dokončeny v 10. století n. l.
     
    Písaři, kteří opisují kanonickou literaturu pro rituální účely v synagogách, používají starověké nástroje (pergamen a brk) a pracují s maximální péčí, aby text žádným způsobem nepozměnili. Nejstarší známé pergameny (svitky od Mrtvého moře, sepsané těsně před začátkem našeho letopočtu) jsou prakticky identické s těmi, které vznikají dnes.
      
    Bible je nejvíce překládaná kniha na světě. Celá byla přeložena do více než 200 jazyků a jednotlivé knihy byly převyprávěny téměř v tisíci jazycích příslušníky nežidovských národů pro nežidovské národy. Překlady začaly septuagintou (překlad do řečtiny určený pro Židy v Egyptě) na počátku třetího století před naším letopočtem.
      
    Kanonické texty se v kontextu náboženského používání nikdy neměnily a neupravovaly, nicméně biblická kritika – akademická disciplína, která zkoumá kánon z historického a kritického pohledu – vyprodukovala od splynutí svých různých proudů v 19. století velké množství vědeckých textů.
     
     
    Komentáře ke kánonu
      
    Bible dala vzniknout četným komentářům, které jsou součástí židovských posvátných spisů. První známé židovské komentáře jsou z 2. století př. n. l., kdy hebrejštinu jako lidový jazyk nahradila aramejština. Jsou sice známy také jako targumim – překlady – ale ve skutečnosti jde o výklady obsahující fragmenty exegeze a legend. Targumim existují ke všem biblickým knihám s výjimkou těch, které jsou psány převážně aramejsky.
      
    Od talmudické doby (viz dále) až do dneška stále přibývá rabínských komentářů. Jejich účelem často bylo zprostředkovat biblický text a k němu se vztahující rabínské tradice středověkým a později moderním čtenářům. Přístupy komentátorů sahají od doslovného až po mystický, s pečlivou pozorností věnovanou i nejmenším detailům biblického textu: elipsa, gramatická zvláštnost, „překlep“ nebo dokonce jiná velikost písmene mohou vyvolat celý vodopád komentářů. Nejznámější rabínský komentátor Bible je Raši (rabi Šlomo ben Jicchaki, 1040-1105), který se snažil nalézt rovnováhu mezi doslovným výkladem textu a klasickou rabínskou homiletikou.
     
     
    Ústní zákon
     
    Mišna
    Ústní zákon – hermeneutická, výkladová a analytická exegeze Tóry, psaného zákona – byl podle tradice dán Mojžíšovi na hoře Sinaj a je předáván posloupností laických a kněžských elit. Ve druhém století př. n. l., a zejména po zničení Druhého chrámu (70 n. l.), začali vedoucí rabíni, čelíce stále většímu množství tradic a výkladů, materiál pořádat a editovat. Výsledkem byl dokument, který redigoval a uspořádal rabi Jehuda Hanasi (2. stol. n. l.) a nazval jej Mišna, což vyjadřuje „opakování“ a „učení“. Mudrci, jejichž učení je v Mišně zmíněno, jsou známi jako Tanna'im. Tanaitické období, kdy byla Mišna sestavena, trvalo od zničení Druhého chrámu do počátku třetího století našeho letopočtu.
     
    Mišna se dělí na šest oddílů, každý obsahuje traktáty, jejichž počet se obvykle udává jako 63. Každý traktát je rozdělen na kapitoly, které obsahují různé nauky, známé rovněž pod pojmem mišna (pl.: mišnajot).
     
    Další materiál z tohoto období, který nebyl zahrnut do Mišny, se nachází v Toseftě nebo dalších naukách známých jako Baraitot, které jsou obsaženy v obou Talmudech (viz dále). Mišna i tento dodatečný materiál jsou psány téměř výlučně hebrejsky.
     
    Mišna je také důležitý zdroj pro poznání chrámového ritu a laických zvyků oné doby.
     
     
    Talmud
    S příchodem Mišny se tímto dokumentem začala zabývat skupina rabínů nazývaných Amora'im (3. stol. – 6. stol. n. l.): diskutovali o něm, rozpracovávali jej, prováděli opravy a urovnávali zdánlivé rozpory. Výsledkem jejich úsilí je Gemara. Gemara a Mišna společně tvoří Talmud (pl. Talmudim) – slovo, které znamená studium.
     
    Existují dva Talmudim, Jeruzalémský (sepsán v Zemi Izraelské) a Babylonský. Babylonský Talmud se zabývá 37 z celkem 63 standardních traktátů a obsahuje několik pozdějších děl – celkem 2,5 milionu slov na 4 894 stranách. Jeruzalémský Talmud má jinou strukturu – je kratší, stručnější, místy kryptický a více zaměřený na právní otázky. Babylonský Talmud má více biblické homiletiky a exegeze a je snazší jeho argumentaci sledovat. Gemara obecně sleduje strukturu Mišny, ale pomocí asociace odbočuje do jiných oblastí a vytváří tak volnou směsici poznámek – zákonických, anekdotických a etických.
     
    Na rozdíl od Mišny je většina talmudických debat v aramejštině. Díky zvláštní povaze Talmudu a jeho roli jako základu náboženských rozhodnutí, z nichž mnohá se týkají každodenního života, jsou komentáře k tomuto dílu obzvlášť hojné.
     
    Styl Talmudu je často buď konverzační, nebo eliptický, připomínající „poznámky z přednášky“. Na rozdíl od biblických textů mají talmudické pasáže velké množství textových variant, jsou plné chyb přepisovačů, mylných vsuvek a eufemismů, které měly obejít nepřátelskou cenzuru.
     
    Vedle svého primárně náboženského účelu obsahují oba Talmudim důležité informace týkající se událostí, zvyků a jazyka své doby. Z tohoto hlediska je podrobně zkoumají moderní vědci z oboru historie, náboženství a lingvistiky.
     
    Systematizace Talmudu začala několik generací před vznikem jeho definitivní verze v 6. století n. l. Nejstarší dnes známé fragmenty rukopisů Talmudu mohou pocházet z 9. století. První úplný tištěný Talmud vyrobil v letech 1520-1523 křesťan Daniel Bomberg. Jeho vydání vytvořilo vnější podobu Talmudu, která beze změny přežila až dodnes, včetně stránkování a layoutu hlavních komentářů.
    Vedle Mišny a Talmudu vyrostl korpus textů věnovaných výkladu Bible, jimž se říká Midraš (pl. midrašim). Nejstarší texty midraše obsahují exegetické tradice mudrců z tanaitického období. Tyto texty se věnují jak halachické (právní), tak agadické (homiletické) exegezi.
     
    V období Amorai'm byla exegeze Bible omezena hlavně na homiletické otázky (agada). Hlavní sbírka amorejských výkladů je Midraš Raba, uspořádaný podle pořadí biblických knih a obsahující jak výklad verš po verši (např. Berešit Raba – výklad Genesis), tak rozvinutější kazatelský materiál (např. Vajikra Raba – o knize Leviticus).
     
    Komentáře k Ústnímu zákonu
     
    Stejně jako Mišna, jakmile byla sestavena, vyžadovala „komentář“ v podobě Gemary, stejně potřeboval vysvětlení i Talmud, jakmile získal svou definitivní podobu. První souvislé komentáře k Talmudu (na rozdíl od omezených poznámek) se rodily v 10. století. Rašiho komentář z 11. století, který pokrývá téměř všechny traktáty Babylonského Talmudu, zůstává nejpopulárnějším a nejvlivnějším dílem tohoto druhu.
     
    Moses Maimonides (1135-1204) sepsal první obsáhlý komentář k celé Mišně – toto dílo v arabštině bylo přeloženo do hebrejštiny koncem 13. století.

    Komentáře k Talmudu včetně Mišny jsou tak rozsáhlé, že tvoří polovinu – ne-li většinu – stran standardního svazku Talmudu a jsou tištěny téměř mikroskopickým písmem. Na typické stránce Talmudu je malé množství textu obklopeno dvěma komentáři: Rašiho a komentáři z Tosafot, díla rabínů z 12. – 14. století, kteří odkazují na jiná místa v Talmudu, aby ujasnili a vyřešili vnímané nekonzistentnosti. Kolem tohoto materiálu jsou na okrajích stránky rozmístěny textové opravy, odkazy k biblickým veršům a různé speciální poznámky.
     
     
    Halachická (právní) literatura
     
    Ani Mišna, ani Talmud nejsou skutečným zákoníkem. Protože jak rabínští vůdci, tak laici si přáli takový zákoník mít – jak pro náboženské účely, tak pro správu svých autonomních komunit – autority v posttalmudické době vytvořily žánr rozhodčích spisů, který šel dvěma cestami: responsa a formální kodifikace. Každá z nich se snaží eklektický obsah Talmudu utřídit do jasných pravidel pro náboženskou a občanskou praxi, doplněných inspiračními a morálními poselstvími.
     

    Responsa

    Responsa představují židovské „zvykové právo“. Začínají obvykle otázkou laika rabínovi a pocházejí z talmudického období. V 10. století, kdy se židovská diaspora rozšířila, dosáhly počty těchto respons desítek tisíc. První sbírka respons se sice objevila již v první polovině 8. století, ale „rozhodci“ své odpovědi obvykle nezveřejňovali v podobě knih, jako to činí mnozí dnes. 

     
    Responsa jsou důležitá nejen pro vysvětlení právních a rituálních drobností, ale také proto, jaké světlo vrhají na židovské dějiny. Kdykoli se široce ujal nový halachický kodex, přišly nové příležitosti a nové potřeby respons. Sbírky respons byly tvořeny pro všechny okolnosti, včetně nacistických ghett a koncentračních táborů. Některé sbírky jsou předmětem tak podrobného studia, že jejich autoři jsou známi pouze podle názvů svých knih.
     

     
    Kodexy
     
    Jakkoli jsou responsa obsáhlá, nemohou nahradit souvislý právní kodex, do kterého lze snadno nahlédnout. Cílem tvorby takového kodexu bylo vytvořit právní systém pro běžné užití, současně autoritativní a zakotvený ve starších zdrojích.
     
    První kodex právních předpisů uspořádaný tematicky, Halachot Psukot, se objevil v 8. století. Průkopnickým dílem v tomto ohledu byl Sefer Hahalachot (kniha zákonů), který sepsal rabi Isaac ben Jacob Alfasi (1013-1103). Toto dílo je uspořádáno podle pořadí 24 talmudických traktátů a zabývá se pouze zákony, které se v té doby používaly – vynechává například obětní rituály. Brzy po tomto svazku následoval Maimonidův Mišne Tora, který jej nejlépe reprezentuje. Již název této knihy naznačuje, že jde o rekapitulaci ústního zákona, a text je sepsán v čisté hebrejštině Mišny. Novinkou Mišne Tora je její ambice existovat samostatně. Maimonides, poté co převedl celý Talmud do jasných rozhodnutí, se domníval, že Židé už by nemuseli studovat jiné dílo než to jeho.
     
    Maimonidovo dílo bylo v některých kruzích ostře kritizováno za jeho odvážnost. Celý zástup kritiků, obhájců a neutrálních komentátorů se po následující staletí věnoval zkoumání zdrojů některých rozhodnutí, které Maimonides necitoval, a debatám o nich. Tento proces vedl k pravému opaku Maimonidova záměru: židovstvo s výjimkou komunity v Jemenu jeho kodex jako výlučný zdroj halachické autority nepřijalo.
     
    Mezi pozdějšími kodifikátory byl významný rabi Joseph Caro (1488-1575), který zkombinoval Maimonidovy a Alfasiho prvky se čtyřdílnou strukturou rabiho Jacoba ben Ašera do nového kodexu nazvaného Šulchan Aruch (prostřený stůl). Šulchan Aruch je ještě stručnější a rozhodnější než Mišne Tora: obejde se nejen bez citace zdrojů, ale také bez etických poznámek a vysvětlování pravidel. Přehlížel rovněž zvyky a halachická rozhodnutí aškenázských Židů. Jako opravu těchto nedostatků sepsal polský rabi Moses Isserles (1525 nebo 1530-1572) „Ubrus“ pro Carův „stůl“. Tento krok spolu s dalšími dvěma komentáři ze 17. století - Magen Avraham a Turei Zahav – učinil ze Šulchan Aruch trvalou autoritu téměř pro všechny ortodoxní Židy.
     
     
    Mysticismus
     
    Židovský mysticismus se zabývá esoterickými tématy, která přesahují rámec právně orientované literatury. Kolektivní název této skupiny posvátných textů, kabala (z hebrejského lekabel, přijmout, což vyjadřuje poznání předávané tradicí), představuje esoterické učení judaismu, zejména tu část, která se objevuje od 12. století. V širším slova smyslu označuje kabala židovský mysticismus jako celek.
     
    Kabalistické spisy stály u zrodu židovské „mystické teologie“, která má své podskupiny a vlastní terminologii. Hledá Boha ve všech věcech, zkoumá Jeho tajemství a pátrá po vztazích mezi božským a lidským životem. Mezi důležitá kabalistická témata patří nauka o andělech a démonech, vlastnosti a tajná jména Boží a eschatologie (nauka o posledních dnech).
     
    Hlavní dílo kabaly se nazývá Zohar („Nádhera“), soubor literatury zahrnující exegetická tvrzení, homilie a eklektické diskuse vztahující se k týdenním oddílům Tóry a první části Písně písní. Kabalistická tradice připisuje autorství Zoharu mudrci z doby Mišny, rabimu Šimonovi bar Jochaiovi a jeho společníkům, ale moderní literární věda umísťuje vznik tohoto díla do 13. století, kdy vešlo ve známost, a připisuje autorství Mosesovi ben Šem Tov de Leon z Guadalajary, severovýchodně od Madridu.
     
    Několik generací poté, co Zohar vešel ve známost, inspiroval nový rozvoj kabaly ve Španělsku, zahrnující také množství komentářů. Vyhnání Židů ze Španělska (1492) naplnilo kabalu mesiánskými a apokalyptickými trendy a rozšířilo okruh jejího vlivu na Itálii, severní Afriku, Turecko a Izraelskou zemi. Odtud se rozšířila do Polska a Litvy, kde ovlivnila rovněž chasidské (pietistické) hnutí, které se někdy označuje jako „aplikovaná kabala“.
     
    Hlavní aškenázské rabínské autority nepodporují široké šíření studia mystické literatury, zejména mezi mladými lidmi, možná kvůli talmudickým komentářům o moci a nebezpečí kabalistického myšlení. Dnes je kabala také předmětem akademického a moderního studia, zejména díky práci světově proslulého vědce profesora Geršoma Šolema.
     
     
    Jak se židovské posvátné texty užívají
     
    Tóra (Pentateuch) se dělí na 54 oddílů, které se čtou každou sobotu v synagogách v celoročním cyklu, jenž začíná a končí těsně po židovském Novém roce. O šabatech a svátcích se čtou výňatky z proroků a dalších biblických knih. Při čtení těchto textů se používají kantilační znaménka stanovená před tisíci lety v různých melodických vzorech, které se liší mezi různými komunitami.
     
    Talmud se nejintenzivněji studuje v ješivách (náboženských školách), ale také v synagogách i po domech – kde jde také o společenskou událost – a na univerzitách. Většina velkých univerzit má dnes v Izraeli katedru talmudické nebo rabínské literatury. Tisíce laiků studují každodenně Talmud podle inovace z 20. století. Postupují podle koordinovaného rozpisu a celé dílo pokryjí asi za sedm let.
     
    Většina synagog má dobře zásobené knihovny posvátných textů a sbírky náboženských knih.
     
     
    Posvátné texty v židovské domácnosti
     
    Posvátné texty najdeme v knihovnách mnoha židovských domácností. Tanach (Tóra, Proroci a Spisy), často s komentářem, bývají i v těch nejsekulárnějších rodinách (mnozí Izraelci dostávají Tanach jako dárek například při ukončení školy nebo základního vojenského výcviku). V praktikujících rodinách (i v mnoha nepraktikujících) mají k základní literatuře navíc rozsáhlou biblickou knihovnu s dalšími komentáři, Mišnu (se základními komentáři), Talmud (včetně rozsáhlých komentářů), Šulchan Aruch a novější kodexy a příručky pro náboženskou praxi. Kromě nich najdeme díla příbuzných disciplín náboženských studií – například filosofie, etiky a současných událostí – a specializovanou literaturu odpovídající zaměření rodiny (chasidskou, sefardskou, aškenázskou). Rabíni vlastní a využívají rozsáhlé sbírky talmudických komentářů, responsa a právní kodexy.
      
    Téměř každý Žid má doma standardně modlitební knihy. Sidur (pl. sidurim), který se používá při denních bohoslužbách a o šabatu, je výsledkem vývoje delšího než tisíc let. Ještě dříve byly modlitby součástí ústní tradice a recitovaly se zpaměti. Zapisování modliteb začalo na konci talmudické éry, ale první skutečný sidur, Seder Rav Amram Gaon, který byl sepsán na žádost španělských Židů, pochází z 9. století. Sidur byl zpočátku používán pouze na Jom kipur a o dalších svátcích; časem se tak rozšířil, že současní rabíni rozhodně nedoporučují učit se ho zpaměti. Některé sidurim obsahují také modlitby pro sváteční bohoslužby, halachické instrukce k bohoslužbám a komentáře k liturgii. Liturgický ritus existuje v několika verzích a liší se podle komunit (aškenázské, chasidské, sefardské, jemenské). Některé sidurim obsahují modlitby na svátek nezávislosti Izraele, které zavedl izraelský Vrchní rabinát.
      
    V mnoha židovských domovech existují další díla posvátné literatury jako např. hagada (příběh pesachu) a šabatový zpěvník (často spojen s modlitbami po jídle).
      
    Protože tyto knihy jsou svým obsahem posvěcovány, ukládají se po skončení životnosti do genízy (zvláštní sklad či archív) a pak se rituálně pohřbívají.
     
     
    Moderní doba a posvátné texty
     
    Když se v Izraeli vytvořila několikamilionová hebrejsky mluvící komunita, židovské posvátné texty se staly dostupnějšími a inspirovaly množství nových děl v moderním jazyce. Mezi nimi zaujímá zásadní místo komentář k Talmudu (Babylonskému a Jeruzalémskému) rabiho Adina Steinsaltze a komentář rabiho Pinchase Kehatiho k Mišně. Příkladem otázek, jimiž se zabývají obsáhlé rabínské knihy, periodika, brožury a statě, je židovský stát, existence židovské armády, vztahy s nežidovskými osobami, mezinárodní obchod a moderní zemědělství či nakládání s potravinami.
      
    Židovské texty sehrály rovněž klíčovou roli při oživení hebrejské kultury v Izraeli. Všechny školy, jak sekulární, tak náboženské, mají dnes v osnovách biblická studia (přičemž přístup k učení a důrazy se příslušným způsobem liší), zatímco na univerzitách se tyto texty studují s různým interdisciplinárním přístupem. Vliv židovských posvátných textů je evidentní také v moderním izraelském umění a literatuře, v nichž staré příběhy, pojmy a obrazy dostávají nový tvar a hlas. Dvěma význačnými příklady v literatuře je izraelský národní básník Ch. N. Bialik a nositel Nobelovy ceny S. Y. Agnon, kteří ve svých mezinárodně uznávaných dílech rozsáhle čerpali z rabínských zdrojů.
      
    Počítačová revoluce se dotkla také posvátné literatury. Již téměř celou generaci existuje na Bar-Ilanově univerzitě v Ramat Ganu databáze respons. Nedávno vytvořili soukromí podnikatelé „Torah software" a produkty jako Hebrejská Bible a Talmud online. Četné náboženské komentáře od výkladů týdenních oddílů Tóry po rady k dodržování dietárních zákonů jsou dnes k dispozici na internetu.
      
    V dnešním Izraeli se studium židovských posvátných textů a jejich přizpůsobování modernímu živou těší bezprecedentní vitalitě.
     
     
     
  •