Bible dvakrát vyzývá Židy (Deut. 6:9 a 11:20): „napíšeš si je [Boží slova] na veřeje svého domu a na své brány.“ Hebrejský výraz pro veřeje, mezuza, se stal označením předmětu samotného. Mezuza (pl. mezuzot) je pergamenový obdélník, na němž jsou napsány příslušné biblické pasáže (Deut. 6:4-9 a 11:13-21). Na jeho zadní straně je slovo Šadaj, jedno z Božích jmen a akronym výrazu šomer dlatot jisrael – „ten, který chrání dveře Izraele“. Těsně svinutý pergamen se umisťuje diagonálně na pravé veřeje všech místností kromě koupelen a toalet.

   

Pergamen se kvůli ochraně vkládá do drážky vyryté ve veřejích a zakrývá sklem, nebo do schránky, která může být obyčejná plastová, nebo umělecky zpracovaná z různých materiálů. Ukázky drážek ve veřejích lze vidět ve starých židovských čtvrtích v Izraeli, například v jeruzalémském Starém Městě nebo v Hebronu. Bylo známo, že Židé také nosili mezuzot zavěšené kolem krku.

   

Nejstarší hmotný doklad mezuzy je pergamen nalezený v Kumránu, kde žila v 1. století našeho letopočtu židovská sekta. Dnes najdeme mezuzot na většině veřejí v Izraeli. Mezi praktikujícími Židy vznikly různé představy o ochranných vlastnostech mezuzot. Někteří mají zvyk dotýkat se jich, když jdou kolem, a políbit pak své prsty. Vždy dvakrát během sedmi let se kontroluje opotřebení mezuzot; mnozí Židé své mezuzot kontrolují nebo vyměňují, když je postihne osobní nebo kolektivní neštěstí.

 

Šabat (sobota) je v Izraeli oficiálním dnem odpočinku, přičemž každá rodina jej dodržuje v různé míře. Pro praktikující Židy obsahuje šabat množství rituálů souvisejících se zvláštní svatostí tohoto dne, které daly vzniknout řadě ceremoniálních předmětů.

   

V mnoha domácnostech se den odpočinku vítá v pátek těsně před západem slunce tak, že paní domu zapálí svíce. Zapalují se dvě nebo více svící ve svícnech, které jsou někdy mimořádně zdobené a často mají velkou cenu. Umísťují se tak, aby na ně bylo vidět od šabatového stolu. Šabatové večeři předchází kiduš (požehnání vínu), pro které se užívají poháry, někdy také s příslušnými podšálky. „Poháry pro kiduš“ jsou ceněné dary a často se v rodinách dědí; bývá na nich vyryto jméno příjemce a příležitost, při níž byly darovány.

  

Před jídlem se žehná dvěma šabatovým bochníkům (chala, pl. chalot), které jsou při odříkávání požehnání přikryté. Pro tuto příležitost se vyvinuly krásně vyšívané přikrývky na chalu. Nůž, kterým se chala krájí, má často vyřezávanou rukojeť s nápisy jako „vyhrazeno pro svatý šabat“.

  

Na konci šabatu se provádí obřad havdala (hebrejsky „oddělení“, krátký obřad, který označuje konec šabatu a začátek nového týdne), při němž se užívají tři ceremoniální předměty: svíce spletená z několika pramenů, schránka na koření a pohár. Může se použít pohár na kiduš, ale v mnoha domácnostech existují zvláštní soupravy pro havdalu se schránkami na koření v podobě věžiček s odnímatelným víkem nebo otvíracími dvířky. Předměty pro kiduš a havdalu bývají často ze zlata a stříbra.

 

V Izraeli se běžně slaví židovské svátky, k nimž patří rituály, zvláštní pokrmy a slavnostní rodinná setkání. Pro praktikující Židy jsou součástí těchto svátků pečlivě propracované zvyky, ale některé tradice dodržují i lidé nepraktikující. Některé předměty související se svátky proto často najdeme i v sekulárních domácnostech.

   

Nejzákladnějším ceremoniálním předmětem používaným o svátcích je chanukija, chanukový svícen: je to svícen s devíti držáky na svíčky nebo pohárky na olivový olej v jedné řadě. Osm držáků se užívá pro rituální účely, devátý, který je umístěn výše nebo odděleně, se užívá k zapalování ostatních osmi. Chanukije mohou být vyrobeny z jakéhokoli nehořlavého materiálu, od drahých kovů až po měď a upravené dřevo. Před svátkem chanuka často vyrábějí chanukije děti ve škole.

   

Pro pesachový seder (ceremoniální převyprávění příběhu exodu z Egypta) se používá velký talíř. Ve své nejozdobnější verzi má tento „sederový talíř“ – vyrobený z porcelánu nebo ze stříbra – oddělené přihrádky pro jednotlivé pokrmy, které jsou součástí rituálu a symbolizují různé aspekty otroctví a vysvobození Izraelitů. Některé sederové talíře jsou třívrstvé pro tři macot (sing. maca – plochý nekvašený chléb připomínající chléb, který napekli Izraelité při odchodu z Egypta). Každý z macot je zabalen a v průběhu sederu se střídavě odhaluje a zakrývá; pro tento účel se používají různé vyšívané přikrývky a kapsy.

  

Krátce před sukótem (svátkem stánků) si rodiny pořizují sadu „čtyř druhů“ – palmové ratolesti, proutky myrty, větvičky vrby a citron – které se používají během tohoto sedmidenního svátku při děkovných modlitbách a rituálech. Neposkvrněná krása těchto předmětů se považuje za součást dodržování přikázání o „čtyřech druzích“, což platí zejména pro etrog, citrusový plod, který musí být vypěstován, sklizen a prodáván za velmi přísných podmínek. Ohledně potřebných vlastností těchto čtyř druhů vznikla celá propracovaná literatura a náklady na jejich pořízení mohou dosáhnout stovek dolarů. Pouzdra na etrog se používají prostá funkční nebo zdobená a vyrábějí se z nejrůznějších materiálů; ostatní předměty se často přechovávají v obyčejných sáčcích.

  

Samotná suka (stánek, pl. sukot) je také ceremoniální předmět, rituální „domov“, v němž rodina během týdenního svátku jí a muži a děti v něm mohou i spát. Stěny jsou vyrobeny ze dřeva nebo z látky a na střeše jsou větve, palmové ratolesti nebo latě; uvnitř suky je pak bohatá výzdoba. Hlavní dekorací jsou ilustrace připomínající biblické postavy, jež rodina „zve“ do svého stánku. Dnes se hojně používají sady pro opakovanou stavbu suky, někdy i se střešní krytinou.

 

Pro praktikující Židy jsou náboženské rituály součástí každodenního života a vyžadují osobní ceremoniální předměty. Liší se u mužů a žen a vlastně se většinou týkají mužů, protože osobní rituální předpisy se věnují hlavně jim.

   

Vnějším poznávacím znamením ortodoxního Žida je čepička či jarmulka (hebrejsky kipa). Není nadána žádnou svatostí a mohou na ní být háčkované vzory, náboženské motivy nebo (u dětí) jméno nositele. Sekulární muži ji často nosí při náboženských ceremoniích.

  

Muži nosí dva druhy oděvů s třásněmi. Známější je talit (pl. talitot) neboli modlitební šál: je to pravoúhlý plášť velikosti prostěradla s třásněmi (hebrejsky cicit) připevněnými v jeho rozích, v souladu s přikázáním v Numeri 15:38-41. Talitot jsou zpravidla bílé, vlněné, bavlněné nebo hedvábné. Mnohé mají pruhy, většinou černé, někdy modré. Třásně jsou tvořeny čtyřmi obyčejnými pramínky, které jsou předepsaným způsobem svázané. Talitot mohou mít v rozích a na lemu kolem krku ornamenty, z nichž stříbrná vlákna nebo stříbrný pásek tvoří „límeček“, někdy s vyšitým požehnáním, které se pronáší při oblékání talitu. Talit může spočívat na ramenou nebo na hlavě jako kapuce.

  

V některých komunitách svobodní muži talit nenosí; jinde je nosí teenageři a někdy i mladší chlapci. Šála sama o sobě nemá zvláštní význam, ale třásně se považují za svaté. Při odříkávání modlitby šma jisrael („Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh, Hospodin je jeden“ – proklamace Boží jedinosti, která se pronáší dvakrát denně) při ranní bohoslužbě účastníci při vyslovení slova cicit uchopí čtyři třásně v rozích a políbí je. Je zvykem pohřbívat Židy mužského pohlaví v jejich talitu, ze kterého byly odstraněny třásně.

  

Druhý druh oděvu s třásněmi se nazývá talit katan („malý talit“) a nosí jej dospělí muži a chlapci od tří nebo čtyř let. Toto spodní tričko bez rukávů má zajistit dodržování přikázání o třásních po celou denní dobu.

   

Bible (Exodus 13:1-10 a 11-16; Deut. 6:4-9 a 11:13-21) vyzývá muže, aby si Boží slovo přivázali na čelo a na ruce. Toto přikázání se dodržuje doslova v podobě nošení tefilin, dvojice černých krychlových kožených krabiček s podložkou, které obsahují příslušné biblické pasáže napsané na pergamenu. Připevňují se černými koženými řemínky k předloktí a k hlavě. Tefilin se začínají nosit ve věku 13 let. Tefilin se s několika výjimkami nosí při ranních modlitbách ve všední den. Zachází se s nimi s velkou úctou a nesmí spadnout na zem nebo se dostat na nečisté místo.

  

Josephus Flavius (1. stol. n. l.) zaznamenal, že Židé nosili tefilin, a zlomky tefilin byly také nalezeny v jeskyních v oblasti Mrtvého moře. Hebrejské slovo „tefilin“ se často nesprávně překládá jako „fylakteria“, což je řecký výraz pro „amulet“, jak najdeme např. v Novém zákoně (Mat. 23:5). Ježíš je však za amulety nepovažoval.

  

Ženské ceremoniální předměty souvisejí s manželstvím. Svatba se odehrává pod chupou, což je baldachýn na tyčích, obvykle umístěný venku a nesený přáteli ženicha a nevěsty. I samotný svatební obřad se často označuje jako „chupa“. Manželská smlouva, ketuba (pl. ketubot), vypočítává povinnosti manžela vůči jeho manželce, a to finanční i v dalších oblastech společného života. Ketuba je připravena a podepsána před svědky těsně před svatbou a uchovává ji manželka. Ačkoli jsou ketubot obsahem docela prozaické, obvykle bývají různým způsobem zdobené, některé velmi bohatě. Po staletí se ketubot na pergamenu zdobily jasnými barvami a ornamenty s židovskými symboly.

 

Synagogy mohou mít podobu obyčejných budov nebo dokonce jen místností (v Izraeli se často používají protiletecké kryty), ale i vznosných staveb. Hlavním ceremoniálním předmětem je svatostánek (aron ha-kodeš), který může mít podobu obyčejné dřevěné skříně, nebo bohatě zdobeného výklenku. Svatostánek je často umístěn na vyvýšeném místě přístupném po schůdcích a je ozdoben symboly Desatera.

Svatostánek je umístěn nebo zapuštěn do zdi směřující k Jeruzalému. Má vyšívanou nebo jinak zdobenou oponu (parochet), obvykle z těžkého sametu, nebo zdobená dřevěná dvířka. Synagoga může mít několik opon: obyčejné pro všední dny, zdobené pro šabaty a svátky, bílé pro Vysoké svátky.

 

Nejdůležitějším ceremoniálním předmětem je svitek Tóry, Pentateuch, který vypráví historii židovského národa a nese univerzální poselství monoteismu a sociálního jednání. Mimo veřejné čtení je neustále uchováván ve svatostánku. Svitek tvořený velkými kusy pergamenu sešitými k sobě může být vysoký až 80 cm. Je nasazen na dvou dřevěných tyčích, které slouží k odvíjení textu, zvedání a nošení. Podle aškenázského (evropského) zvyku jsou jemně opracovaná držadla často chráněna nástavci nebo korunkami z tenkého plechu. Tóra se přikrývá povijanem, který může být holý nebo vyšívaný a který se odnímá pouze při veřejném čtení, a je dále chráněna pláštíkem, často bohatě vyšívaným. Přes horní držadla je zavěšen štít (chošen) připomínající štít velekněze. Ve středomořských (sefardských) komunitách se svitek Tóry umísťuje do válcovitého obalu, který je leštěný a zdobený a často zabalený do šátku. Většina schránek je ze dřeva, ale existují také modely ze stříbra a zlata.

 

Se svitkem Tóry se zachází s maximální úctou, samozřejmě však není předmětem uctívání. Podobně jako tefilin nesmí spadnout na zem nebo se dostat na nečisté místo. Pokud to není naprosto nutné, nikdo se nedotýká pergamenu, na němž je Tóra napsaná. Čtenáři drží v ruce dřevěné nebo stříbrné ukazovátko, na jehož konci je ručka s nataženým ukazováčkem.

 

V synagogách mohou být ještě jiné svitky: nejběžnější je Píseň písní, Rút, Kazatel a Ester, které se veřejně čtou (v tomto pořadí) o svátcích pesach, šavuot (letnice), sukót a purim. V některých synagogách mají zvláštní svatostánek obsahující svitky dalších biblických knih, z nichž se čtou haftarot, doplňkové texty k veřejnému čtení o šabatech a svátcích. Nejčastější jiný svitek než Tóra je Ester, který vypráví příběh purim. Protože v něm není obsaženo Boží jméno, má nižší svatost než ostatní svitky, je nejsnazší na psaní a mají ho v mnohých domácnostech. Uchovává se ve schránce ze dřeva, stříbra, se stříbrným obložením nebo z jiných materiálů.

 

Před svatostánkem je umístěna zdobená lampa symbolizující „věčné světlo“ v jeruzalémském Chrámu. Synagogy mohou plně fungovat bez této lampy a mnohé izraelské synagogy ji nemají. Mezi ceremoniální předměty v synagoze patří také šófar (pl. šofarot), beraní roh, na který se troubí na konci ranní bohoslužby během měsíce předcházejícího novému roku (roš ha-šana), na samotný Den troubení (roš ha-šana) a na Den smíření (jom kipur). Šófar zpravidla není zdobený, ale může mít na sobě rytiny, pokud náustek zůstává neporušený.

 

Zdi synagogy jsou zdobeny různými předměty. Jedním z nich je šiviti, ozdobná verze Žalmu 16:8 -  „Hospodina stále před sebe si stavím [heb.: šiviti]“ ve zdobeném rámu. Dalšími předměty jsou oznámení a značka ukazující směr, kterým leží Jeruzalém.

 

Mnohé synagogy jsou vybaveny bohatě vyřezávanou a zdobenou vyvýšenou židlí, která zůstává neobsazena při rituálu obřízky, který se provádí u novorozených chlapců ve věku osmi dnů. Této židli se říká „Eliášova židle“ podle Malachiáše 3:1, kde je prorok Eliáš nazván „andělem smlouvy“ – hebrejsky brit, což je slovo označující zároveň obřízku.

  

Židovské ceremoniální předměty se pravidelně používají, takže trpí opotřebením. Text psaný na pergamenu bledne a oprýskává; kůže tefilin se ohýbá a párá. Třásně talitu se třepí a trhají a knihám, zvláště těm, které jsou používány v synagogách, se rozpadá vazba.

   

Protože se s těmito předměty zachází s úctou, je nutné, aby se s nimi nakládalo zvláštním způsobem i tehdy, když už nejsou použitelné. Spolu se vším, na čem je Boží jméno, se umístí do zvláštní schrány zvané geníza (archív). Jakmile je geníza plná, její obsah je rituálně pohřben.