Vodopád v severním Izraeli (Foto: S. Lederhendler)

Část starověkého římského akvaduktu vedoucího do Caesareje (Foto: M. Horneman)

Díky své poloze na okraji pouštního pásu Izrael vždy trpěl nedostatkem vody. Archeologické objevy z Negevské pouště i jiných částí Izraele odhalují, že již před tisíciletími místní obyvatelé věnovali velkou pozornost problému zachycení a uchování zásob vody, jak dokazuje celá řada systémů navržených s cílem nejen zachytit a uskladnit dešťovou vodu, ale i transportovat ji z jednoho místa na druhé.

Celkové roční obnovitelné vodní zdroje čítají kolem 1,7 miliardy m³, z čehož se asi 65% využije na zavlažování a zbytek v průmyslu a na další spotřebu. Mezi hlavní vodní zdroje v Izraeli patří řeka Jordán, jezero Kineret (Galilejské jezero) a několik dalších menších vodních systémů. V omezeném množství, aby se předešlo vyčerpání a zasolení, se využívají také některé přírodní prameny a podzemní vody.

Jelikož všechny sladkovodní zdroje jsou využívány na maximum, v současné době se pracuje na možnosech využití marginálních vodních zdrojů prostřednictvím recyklace odpadních brakických vod a desalinace mořské vody.

S cílem předejít regionální nerovnováze dostupnosti vodních zdrojů byla většina izraelských sladkovodních zdrojů zapojena do integrované sítě. Její ústřední tepna, Národní vodovod (National Water Carrier) dokončený v roce 1964, přivádí prostřednictvím systému obřích potrubí, akvaduktů, otevřených kanálů, rezervoárů, tunelů, přehrad a čerpacích stanic vodu ze severních a centrálních oblastí do suchých jižních oblastí.​