​

Prázdné jeviště, dva lidé. Jeden bude mít časem na tričku načáranou Davidovu hvězdu, druhý na čele černý půlměsíc. Jeden má rád hummus, druhý pita chléb. Zvládnou to, i když jsou „jen“ na scéně?

Hillel Kogan (sám na jevišti jako Izraelec) používá ve svých kusech inteligentní a poněkud provokativní texty, které jednak nutí diváka, aby nahlédl do nastaveného zrcadla, jednak vysílá pichlavé šípy do citlivých míst mimo taneční scénu, když s nadhledem a vtipem rozebírá chování běžného smrtelníka.

I když tahle inscenace skončí snovým happyendem, taneční kritik Ora Brafram z deníku The Jerusalem Post považuje We Love Arabs za „mistrovské dílo,“ Koganovo dosud nejlepší, protože si nemůže „…vzpomenout na jiný taneční kus, který by byl tak chytrý, provokativní, politický a nesmírně vtipný zároveň…“ a dodává, že je to „rozhodně největší choreografické dobrodružství.“ Nakonec přiznává: „…už léta jsem nic podobného nezažil.“

We Love Arabs je skutečně završením předešlé Koganovy tvorby, jež prozrazuje nezávislého angažovaného tanečníka-filozofa, který svým humorem a ojedinělým nazíráním na svět burcuje publikum k odezvě. Ne nadarmo musel jeden nadšený divák, který inscenaci We Love Arabs shlédl letos v srpnu v Itálii, konstatovat hned v první větě fanouškovského blogu, že: „V divadle byla dnes večer policie, což je pro taneční festival neobvyklé, ale ne překvapivé, když vezmeme v potaz téma inscenace a čas, v jakém se hraje… „

Hillel Kogan (1974) studoval v telavivské taneční škole Bat Dor a v newyorském studiu Merce Cunningmama. Je také tanečníkem a režisérem slavného moderního izraelského souboru Batsheva Ensemble; spolupracoval se švýcarskou skupinou Nomades či s portugalským Gulbenkian Ballet. Kogan se neúnavně profiluje jako univerzální umělec: tanečník, performer, herec, autor i dramaturg; spolupracuje s nejslavnějšími choreografy současné Izraele. V deníku The Jerusalem Post o něm nedávno napsali, že má „směsici talentů, která prýští z každého jeho póru.“

 

Vtipný, multikulturní, taneční komentář o tom, co si lidé myslí o Jeruzalému, zaznamenal Yaniv Cohen ruční videokamerou. Ve filmu se obyvatelů Jeruzaléma jednoduše ptá, proč je pro ně město důležité – a nedovedete si představit, co všechno se dozví.

Groteskní pojetí ve spojení s westernovou estetikou jdou u Cohena ruku v ruce se skálopevným přesvědčením, že humor může bořit zdi a odkrýt lidskou stránku traumatických událostí.

Jako Izraelec žijící v Norsku, Cohen jednak problematiku izraelsko-palestinského konfliktu důvěrně zná, ale zároveň si jako pozorovatel s nadhledem může dovolit kritiku, trochu romantismu a rozhodně i grotesku.

Jak těžké to může být? je skeptickým vyznáním lásky městu, kde stavíme vlastní přesvědčení nad všechna ostatní. Konfrontuje jeho realitu s ostrou náboženskou kritikou a prosazuje co možná nejtolerantnější, multikulturní přístup, který by konečně přijal i „ty druhé“.

Yaniv Cohen je norský, tanečník, choreograf a učitel, narozený v Izraeli. Po častých hostováních ve Velké Británii stal členem prestižní islandské taneční skupiny Carte Blanche Dance se sídlem v Norsku. Své vlastní inscenace tvoří od roku 2009 (prorazil zejména jeho autorský duet I wish I was Johnny Cash z roku 2012). Yaniv, který se nedávno objevil v Labutím jezeru Norského národního baletu, je také stále známější vizuální umělec, fotograf a kameraman-samouk. Jeho fotografické práce byly vystaveny na mnoha festivalech; točí i krátké dokumenty a úspěšná promo videa pro své kolegy – patří mezi ně i izraelský zástupce letošního programu 4+4 dny v pohybu, Hillel Kogan.