Izrael byl donucen bránit svou nově nabytou nezávislost proti útoku arabských armád

1949-1967 Hranice příměří

Vznikl Stát Izrael

Brány země se otevřely dokořán, potvrzujíce právo každého Žida stát se občanem Izraele David Ben-Gurion, muž s vizí (GPO/K. Zoltan)

Nová přistěhovalkyně sedí se svými dětmi na kufrech uprostřed hlavního náměstí ve městě Jehud (GPO/K. Zoltan)

Budování státu

Po ukončení války se Izrael zaměřil na budování státu, na který lidé tak dlouho čekali a o nějž se tak dlouho snažili. První stodvacetičlenný Kneset (parlament) se sešel po celonárodních volbách (25. ledna 1949), v nichž volilo téměř 85% všech oprávněných voličů.

Dva z předních představitelů, kteří dovedli národ ke státnosti, se stali i předními představiteli země: David Ben-Gurion, hlava Židovské agentury, byl zvolen prvním ministerským předsedou; a Chaim Weizmann, předák Světové sionistické organizace, byl Knesetem zvolen prvním prezidentem. Dne 11. května 1949 Izrael zaujal jako 59. člen své místo v Organizaci spojených národů.

V souladu s konceptem 'ingathering of the exiles', který je jedním z raison d'être vzniku Státu Izrael, se brány země otevřely dokořán, aby učinily zadost právu každého Žida přijet do země a při vstupu získat její občanství. V prvních čtyřech měsících od vyhlášení nezávislosti dorazilo ke břehům Izraele na 50 000 přistěhovalců, převážně těch, co přežili Holocaust. Do konce roku  1951 se počet židovského obyvatelstva zdvojnásobil díky skutečnosti, že do země se přistěhovalo celkem 687 000 mužů, žen a dětí, více jak 300 000 z nich přitom tvořili uprchlíci z arabských zemí.

Hospodářský tlak vyvolaný Válkou o nezávislost a potřeba zajistit potřeby rychle rostoucí populace si vyžadoval úsporná opatření doma a finanční pomoc ze zahraničí.

Pomoc, kterou poskytla vláda Spojených států, půjčky od amerických bank, příspěvky židovských komunit z diaspory a poválečné německé reparace byly použity na financování výstavby nových bytů, mechanizaci v zemědělství, založení obchodní flotily a národních aerolinek, využití dostupných nerostných surovin, rozvoj průmyslu a rozšíření silniční infrastruktury, telekomunikací a elektrické sítě.

Ke konci prvního desetiletí existence se průmyslová výroba zdvojnásobila, stejně jako počet zaměstnaných a průmyslový export se dokonce zečtyřnásobil. Ohromné navýšení počtu obdělávaných ploch přinesl soběstačnost v oblasti dodávek všech základních potravinových produktů kromě masa a obilovin. Kromě toho bylo zalesněno na 50 000 akrů především neúrodné půdy a stromy byly nasázeny i podél silnic v délce 800 km.

Vzdělávací systém,který vznikal v židovské komunitě v období před založením státu a nyní zahrnoval i arabský sektor, zásadně expandoval. Školní docházka se stala bezplatnou a povinnou pro děti od 5 do 14 let (od roku 1978 je povinná do 16 let a bezplatná do 18 let). Rozvíjely se i kulturní a umělecké obory, které v sobě s tím, jak přijížděli Židé ze všech částí světa a přivážely s sebou jedinečné tradice svých komunit a společností, kde po generace žily, postupně propojovaly středovýchodní, severoafrické a západní prvky. V době, kdy Izrael oslavil deset let od svého vzniku, počet jeho obyvatel dosáhl něco málo přes dva miliony. 

Dohody o příměří z roku 1949 byly neustále porušovány Sinai Campaign 1956

V rozporu s Rezolucí OSN z 1. září 1951 bylo izraelským a do Izraele mířícím lodím zakázáno proplout Suezským kanálem; byla zpřísněna blokáda Tiranského průlivu; stále častěji docházelo k pronikání teroristických arabských komand do Izraele s cílem vraždit a sabotovat; a Sinajský poloostrov se pomalu přeměňoval v jednu ohromnou egyptskou vojenskou základnu.

Podepsání třístranné vojenské aliance mezi Egyptem, Sýrií a Jordánskem (říjen 1956) ještě navýšilo bezprostřední hrozbu namířenou proti existenci Izraele. V průběhu osmidenní kampaně IDF obsadily Pásmo Gazy a celý Sinajský poloostrov a zastavily se až 16 km východně od Suezského průplavu.

Rozhodnutí OSN umístit pohotovostní jednotky OSN (UN Emergency Force - UNEF) podél izraelsko-egyptské hranice a egyptský příslib volné lodní navigace v Eilatském zálivu vedl Izrael k postupnému několikafázovému stažení (listopad 1956 - březen 1957) z oblastí, které obsadil jen o několik týdnů dříve. Následně byl Tiranský průliv otevřen, což umožnilo rozvoj obchodu s asijskými a východoafrickými zeměmi i dovoz ropy z Perského zálivu.

Druhé desetiletí Úsek betonového potrubí (průměr 2,7 m) Národního vodovodu (Se svolením Ústředních sionistických archivů)

Roky konsolidace

Během druhého desetiletí své existence (1958-68) se vývoz zdvojnásobil a HNP rostl o zhruba 10 % ročně. I když se některé z dříve dovážených komodit (papír, pneumatiky, rádia a ledničky) nyní vyráběly doma, nejpřevratnější růst zaznamenala nová odvětví zaměřená na kovy, výrobu strojů, chemické produkty a elektroniku. Jelikož domácí trh s potravinami byl již nasycen, zemědělský sektor začal s pěstováním více druhů plodin pro zpracovatelský průmysl a čerstvé potraviny na vývoz. V Ašdodu na pobřeží Středozemního moře byl vybudován druhý hlubinný přístav, který dohromady s původním přístavem v Haifě umožnil zládat zvyšující se obchodní výměnu se zahraničím.

V Jeruzalémě získal Kneset nový stálý domov a na několika různých místech byly umístěny nové budovy Hebrejské univerzity a nemocnice Hadassa náhradou za původní prostory na hoře Scopus, které musely být po Válce o nezávislost opuštěny. V této době se založení dočkalo i Izraelské muzeum, jehož cílem bylo a je shromažďování, uchovávání, studium a vystavování kulturních a uměleckých pokladů židovského národa.

Izraelské zahraniční vztahy se trvale rozšiřovaly, úzká pouta vznikala se Spojenými státy, zeměmi britského Commonwealthu, většinou západoevropských zemí, prakticky se všemi zeměmi latinské Ameriky a Afriky a některými asijskými státy. Byly zahájeny rozsáhlé programy mezinárodní spolupráce a stovky izraelských doktorů, inženýrů, učitelů, agronomů, odborníků na zavlažování a pracovníků s mládeží se podělily o své know-how a zkušenossti s lidmi v jiných rozvojových zemích. V roce 1965 byly navázány diplomatické vztahy s Německou federativní republikou, krok, který byl dlouho odkládán kvůli hořkým vzpomínkám na zločiny, které vůči židovskému lidu spáchal nacistický režim (1933-45). Normalizaci vztahů mezi oběma zeměmi předcházela vehementní opozice a veřejná debata.

Nacistický válečný zločinec Adolf Eichmann před soudem v Jeruzalémě (GPO/J. Milli)

Během soudního líčení, které začalo v dubnu 1961, byl Eichmann shledán vinným ze zločinů proti lidskosti a židovskému národu a odsouzen k trestu smrti. Jeho odvolání k Nejvyššímu soudu bylo odmítnuto a trest smrti oběšením byl vykonán 30. května 1962. Jedná se o jediný případ, kdy byl vykonán rozsudek smrti dle izraelského zákona. 

- Přepisy soudního jednání s Eichmannem
- Soud s Eichmannem: Po padesáti letech - Zadržení a soud Adolfa Eichmanna (Izraelské státní archivy)
- Videozáznamy ze soudu s Eichmannem

As Israel's neighbors prepared to destroy the Jewish state, Israel invoked its right of self-defense Ceasefire lines after the Six-Day War, 1967

Výsadkáři u Západní zdi (GPO/D.Rubinger)

1967 Šestidenní válka

Naděje na další desetiletí relativního klidu byly rozmetány spolu s eskalací výpadů arabských teroristů přes egyptské a jordánské hranice, neustálým bombardováním zemědělských usedlostí v severní Galileji syrským dělostřelectvem a masivním vojenským zbrojením sousedními arabskými státy. Když Egypt opětovně přesunul velký počet jednotek do Sinajské pouště (květen 1967) a nařídil mírovým silám OSN (nasazeny od roku 1957), aby opustili oblast, znovu uzavřel Tiranskou úžinu a vstoupil do vojenské aliance s Jordánskem, Izrael se ocitl v sevření nepřítelských arabských armád na všech frontách.

Jak se jeho sousedé připravovali na zničení židovského státu, Izrael se odvolal na své přirozené právo na sebeobranu a zahájil preventivní útok (5. června 1967) proti Egyptu na jihu, kterému následoval protiútok proti Jordánsku na východě a rozprášení syrských sil zakopaných na Golanských výšinách na severu.

Na konci šestidenních bojů byly staré hranice příměří nahrazeny novými, kdy Judea, Samaří, Gaza, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny připadly Izraeli. Díky tomu byly vesnice na severu osvobozeny od neustálého, 19 let trvajícího ostřelování sysrkým dělostřelectvem; izraelské a do Izraele mířící lodě měly zajištěn průjezd Tiranskou úžinou ; a Jeruzalém, který byl rozdělen od roku 1949 mezi Jordánsko a Izrael, byl znovu sjednocen pod izraelskou suverenitou.

Od války k válce

Po skončení války Izrael čelil diplomatické výzvě přetavit vojenské vítězství v trvalý mír založený na Rezoluci Rady bezpečnosti OSN číslo 242, která volala po uznání suverenity, územní integrity a politické nezávislosti každého státu v regionu a jejich právu žít v míru a bezpečí v uznaných hranicích a neohrožováni hrozbami nebo násilnými akty zvenčí.

Arabská pozice, jak ji formuloval Chartúmský summit (srpen 1967), však bylo následující: žádný mír s Izraelem, žádné vyjdenávání s Izraelem a žádné uznání Izraele. V září 1968 Egypt zahájil  'opotřebovací válku,' která se vyznačovala sporadickými, statickými akcemi podíl břehu Suezského kanálu, které eskalovaly v plně rozvité lokalizované boje a přinesly oběma stranám velké oběti. Nepřátelské akce skončily v roce 1970, když Egypt a Izrael přijaly obnovení příměří podél Suezského průplavu.

1973 Jomkipurská válka

Kruh arabského odmítání izraelských pokusů o mír byl prolomen Egyptský prezident Sadat, US President Carter and Israeli Prime Minister Begin (Photo: GPO/S.Tal)

Ministerský předseda Jicchak Rabin a jordánský král Hussein (Foto: GPO/Y.Sa'ar)

Mír s Egyptem a Jordánskem

Od války k míru

Volby do Knesetu v roce 1977 přivedly k moci blok Likudu (koalici pravicových stran a stran středu) a ukončily téměř třicetileté období dominance Strany práce. Nový ministerský předseda, Menachem Begin, zopakoval slib všech předcházejících premiérů a snažit se o uzavření trvalého míru v regionu a vyzval arabské vůfdce, aby s ním usedli k vyjednávacímu stolu.

Kruh arabského odmítání izraelských pokusů o mír byl prolomen návštěvou egyptského prezidenta Anwara Sadata, který v listopadu 1977 navštívil Jeruzalém. Následovala jednání mezi Egyptem a Izraelem pod americkou patronací. Výsledkem byly Dohody z Camp Davidu (září 1978), které obsahovaly rámec pro mírové uspořádání na Středním východě, včetně detailního návrhu pro Palestinskou samosprávu.

Dne 26. března 1979 uzavřel Izrael a Egypt ve Washingtonu D.C. mírovou smlouvu, čímž ukončili třicet let trvající válečný stav. Podle ustanovení smlouvy se Izrael stáhl ze Sinajského poloostrova a vyměnil bývalé dohody o hranicích příměří za vzájemně uznané mezinárodní hranice.

Tři roky rozhovorů mezi Jordánskem a Izraelem, které následovaly po mírové konferenci v Madridu v roce 1991, vyústily ve společnou deklaraci jordánského krále Husseina a ministerského předsedy Izraele Jicchaka Rabina (červenec 1994), která ukončila  46 let dlouhý válečný stav mezi jejich zeměmi. Jordánsko-izraelská mírová smlouva byla podepsána na hraničním přechodu Arava (poblíž Eilatu v Izraeli a Akaby v Jordánsku) 26. října 1994 za přítomnosti amerického prezidenta Billa Clintona.

Domácí výzvy

Během 80. a 90. let dvacátého století Izrael absorboval více jak milion nových přistěhovalců, především z bývalého Sovětského svazu, Východní Evropy a Etiopie. Příliv tolika nových konzumentů a zároveň velkého počtu kvalifikovaných i nekvalifikovaných pracovních sil posílil ekonomiku v období zrychlené expanze.

Vláda, která nastoupila k moci po volbách do Knesetu v roce 1984 se skládala ze dvou hlavních politických bloků - Strany práce (středolevá strana) a Likudu (středopravá orientace). V roce 1988 ji nahradila koalice vedená stranou Likud, kterou v roce 1992 následovala koalice sestavená ze Strany práce a několika menších středolevých politických stran.

Po zavraždění ministerského předsedy Jicchaka Rabina v roce 1995 byly vyhlášeny nové volby v roce 1996. V přímé volbě ministerského předsedy byl zvolen Benjamin Netanjahu, který zformoval vládní koalici pod vedením Likudu. Ta vládla IZraeli další bezmála tři roky.

V Izraeli se výročí zavraždění ministerského předsedy Jicchaka Rabina připomíná každý rok. Rabin byl zavražděn 4. listopadu 1995 židovským extremistou a jeho smrt uvrhla celou zemi do hlubokého smutku za vojáka-státníka, který dokázal překročit hranici vojenského pole a dovést národ na cestu k míru.

V roce 1999 byl ministerským předsedou zvolen Ehud Barak, předseda strany Jeden Izrael (středolevá orientace), který sestavil koaliční vládu; na post rezignoval v prosinci 2000. Ariel Šaron, vůdce strany Likud, zastával post ministerského předsedy od počátku roku 2001 do chvíle, kdy utrpěl mozkovou příhodu na začátku roku 2006. Ehud Olmert, vůdce strany Kadima, kterou Šaron založil v listopadu 2005, ho nahradil na postu premiéra.

Po rezignaci Ehuda Olmerta byl v předčasných volbách v únoru 2009 zvolen ministerským předsedou Benjamin Netanjahu, který sestavil širokou koaliční vládu.

Každá z izraelských vlád se vždy snažila o dosažení míru, hospodářského rozvoje a absorpce nových přistěhovalců dle svých politických přesvědčení.